Kolchicin v léčbě onemocnění perikardu

Souhrn:
Kolchicin je léčivo s velmi dlouhou tradicí, které bylo známé již lékařům ve starověkém Řecku. Jeho protizánětlivé účinky se po léta uplatňovaly pouze v léčbě akutních atak dny a v prevenci serositidy u familiární středomořské horečky a Behçetovy choroby. V posledním desetiletí však byla provedena řada randomizovaných studií, jejichž poznatky umožnily rozšíření indikace podání kolchicinu i pro některé formy perikardiálního zánětu. Data ze studií COPE a ICAP podpořila podávání kolchicinu v kombinaci s konvenční protizánětlivou terapií jako léčbu prvé volby u akutní idiopatické perikarditidy, výsledky studií CORE, CORP a CORP 2 potom u rekurentní perikarditidy. Léčbu kolchicinem lze zvážit v pooperačním období jakožto prevenci postperikardiotomického syndromu (studie COPPS a COPPS 2) a též u tzv. posttraumatické perikarditidy. V terapii uvedených perikardiálních patologií je obecně doporučováno vynechat dříve užívané útočné dávky kolchicinu a od počátku podávat jen dávku chronickou, adjustovanou dle hmotnosti pacienta, a to po dobu několika měsíců dle dané indikace. Tyto nové poznatky jsou shrnuty v posledních Doporučených postupech Evropské kardiologické společnosti pro onemocnění perikardu z roku 2015, v České republice jsou tato doporučení reflektována aktualizací Souhrnu údajů o přípravku pro přípravek Colchicum Dispert.

Key words: acute pericarditis – recurrent pericarditis – postpericardiotomy syndrome – colchicine.

Summary:
Colchicine is a drug with a very long tradition – it was known to physicians in the Ancient Greece already. For a long time, its antiinflammatory properties have been only used in the treatment of acute attacks of gout and in the prevention of serositis accompanying Familiar Mediterranean Fever or Behçet’s disease. Several randomized trials were performed in the last decade, however, leading to introduction of colchicine treatment even in several forms of pericardial inflammation. Data from COPE and ICAP trials supported the use of colchicine in combination with conventional antiinflammatory therapy as the treatment of first choice in acute idiopathic pericarditis; data from CORE, CORP, and CORP 2 trials have done the same for recurrent pericarditis. Colchicine therapy can be contemplated in post operation periods as a prevention of postpericardiotomy syndrome (COPPS and COPPS 2 trials) and it can also be used in so called posttraumatic pericarditis. The general recommendation concerning the above pericardial pathologies says that high doses of colchicine used in the past should be avoided and replaced by the lower, chronic doses adjusted to the patient’s weight, given for several months depending on the indication. The new approach has been summarized in the latest (2015) Guidelines of European Society of Cardiology concerning pericardial affections. In the Czech Republic, these recommendations are being reflected by an update to SPC of the relevant preparation Colchicum Dispert.

Úvod

Kolchicin je prastaré léčivo s velmi dlouhou tradicí, které bylo známé již lékařům ve starověkém Řecku. Vyskytuje se přirozeně v ocúnech neboli v rostlinách rodu Colchicum, konkrétně Colchicum autumnale a Gloriosa superba. Léčivé účinky těchto rostlin byly zmiňovány již v prvním století našeho letopočtu Pedaniem Dioscoridem v díle De Materia Medica. Aktivní alkaloid kolchicinu byl poprvé extrahován v roce 1820 francouzskými chemiky Peletierem a Caventouem [1,2]. Kolchicin je již dlouhou dobu využíván pro terapii akutní ataky dny a v prevenci serositidy u familiární středomořské horečky a Behçetovy choroby [3]. V recentních Doporučeních Evropské kardiologické společnosti pro diagnostiku a léčbu onemocnění perikardu byla na základě řady randomizovaných studií rozšířena indikace kolchicinu i pro léčbu některých forem perikardiálního zánětu, což reflektuje i současná aktualizace Souhrnu údajů o přípravku (Summary of Product Characteristics, SPC) léčivého přípravku Colchicum‑Dispert^®. Cílem tohoto sdělení je proto podat komplexní informaci o účinku kolchicinu a především o jeho využití v léčbě perikardiálních chorob.

Charakteristika kolchicinu

Kolchicin se řadí mezi protizánětlivá léčiva a jeho přesný mechanismus účinku není dosud jednoznačně objasněn. Předpokládá se, že hlavní roli má vazba kolchicinu na nepolymerizované heterodimery tubulinu, čímž dochází k interferenci s celou řadou buněčných funkcí, jako je buněčná mitóza, chemotaxe, degranulace či fagocytóza [3]. Dále kolchicin zabraňuje adhezi neutrofilů k vaskulárnímu endotelu, zvyšuje hodnoty leukocytárního cyklického adenosinmonofosfátu, inhibuje produkci interleukinu 1 (IL‑1) aktivovanými neutrofily a snižuje počet receptorů pro tumor nekrotizující faktor alfa (TNFα) v makrofázích a v endoteliálních buňkách. Kolchicin je rychle vstřebáván ze střeva, z plazmy dále promptně penetruje do erytrocytů a leukocytů, kde přetrvává ve velmi vysokých koncentracích, až šestnáctkrát vyšších než v plazmě [1,3]. Právě akumulace kolchicinu v leukocytech a následné ovlivňování jejich nitrobuněčných funkcí je zřejmě podkladem jeho protizánětlivého působení.

V metabolismu kolchicinu hraje důležitou roli izoenzym CYP3A4 v játrech a dále transportér P‑glykoprotein, který je lokalizován v buněčné membráně a je zodpovědný za exkreci kolchicinu ve střevě, v ledvinách a v hematoencefalické bariéře. Eliminace kolchicinu probíhá zejména žlučí a v 10–20 % též ledvinami. Koncentrace kolchicinu se tedy může nebezpečně zvyšovat u pacientů s jaterním či s ledvinným selháním a též u starých lidí. Ke zvyšování plazmatické koncentrace kolchicinu může docházet při současném podávání léčiv, která jsou inhibitory oxidázy CYP3A4 či P‑glykoproteinu: jedná se zejména o některá azolová antimykotika, diclofenac, doxycyclin, imatinib, isoniazid, nefazodon, nicardipin, propofol, inhibitory proteáz, quinidin, telithromycin, verapamil, ciclosporin či o některá makrolidová antibiotika. Za zmínku stojí také interakce kolchicinu a inhibitorů 3‑hydroxy‑3‑methyl‑glutaryl‑CoA (HMG‑CoA) reduktázy – statinů, která je asociována s výrazně vysokým rizikem rhabdomyolýzy [1,3]. Doposud bylo v literatuře popsáno devět případů pacientů s těžkou rhabdomyolýzou při současném užívání kolchicinu a lipofilních statinů (zejména simvastatinu), která se iniciálně projevila jako svalová slabost s odstupem 2–3 týdnů od zahájení léčby [3]. Příčinou je pravděpodobně kompetice na úrovni oxidázy CYP3A4 a P‑glykoproteinu.
I přes tato fakta se kolchicin řadí mezi relativně bezpečné přípravky a v dávce 1–2 mg denně ho lze kontinuálně užívat po mnoho let [4,5]. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří gastrointestinální obtíže, zejména bolesti břicha a průjmy. Objevují se u 10–15 % pacientů a jsou nejčastější příčinou ukončení léčby kolchicinem. Těmto komplikacím lze předcházet podáváním hmotnostně ad­justované od počátku neútočné dávky. Při tomto schématu je zachována terapeutická účinnost za současně zvýšené compliance pacientů k léčbě [3]. Mezi další nežádoucí účinky dále patří ztráta chuti k jídlu, elevace hodnot aminotransferáz či alopecie. V méně než 1 % případů se může objevit agranulocytóza, útlum kostní dřeně, hepatotoxicita a myotoxicita. Před zahájením léčby kolchicinem je proto vhodná kontrola krevního obrazu, aktivity aminotransferáz, hodnot kreatinkinázy a renálních funkcí s opětovnou kontrolou po měsíci trvání léčby [3,6]. Při konkomitantní léčbě statinem je namístě pátrání po eventuálních příznacích myopatie. Při léčbě kolchicinem byla ojediněle popsána snížená absorpce vitaminu B12 s následným rozvojem makrocytární anemie. Ve speciálních případech je nutná substituce vitaminu B12 [3,7].

Přestože nejsou k dispozici studie stanovující přesnou terapeutickou koncentraci kolchicinu v plazmě, předpokládá se, že se pohybuje v rozmezí 0,5–3 ng/l. Z léčby akutní ataky dny je známo, že jednotliví pacienti potřebují odlišné množství léčiva k dosažení maximální úlevy od symptomů. Příčinou této odlišné individuální citlivosti pacientů na účinek léčiva je zřejmě polymorfismus proteinů CYP3A4 a P‑glykoproteinu, a tedy odlišná intestinální absorpce a celkový metabolismus kolchicinu. Existují případy kolchicinové rezistence a uvádí se, že přibližně 5–10 % pacientů s familiární středomořskou horečkou na léčbu kolchicinem nezareaguje [3].

Indikace léčby kolchicinem u onemocnění perikardu

Doporučení Evropské kardiologické společnosti pro onemocnění perikardu z roku 2004 zmiňovala terapii kolchicinem spíše okrajově. V léčbě akutní perikarditidy byl kolchicin doporučován až jako lék druhé volby vzhledem k absenci randomizovaných studií, které by hodnotily jeho účinnost v této indikaci (doporučení IIa B). V případě rekurentní perikarditidy bylo podání kolchicinu spolu s konvenční protizánětlivou léčbou hodnoceno kladně již jako léčba první volby, a to v iniciální útočné dávce 2 mg denně po dobu 1–2 dní, s následnou udržovací dávkou 1 mg denně (doporučení I B) [8]. I průkazná data pro tuto indikaci však pocházela pouze z relativně malých observačních studií.

Od roku 2004 byla publikována celá řada randomizovaných studií, jejichž výsledky vedly k rozšíření indikace léčby kolchicinem pro další onemocnění perikardu. Dle současných doporučení je kolchicin indikován, v kombinaci s kyselinou acetylsalicylovou (ASA) či s nesteroidními antiflogistiky, jako lék prvé volby v léčbě akutní idiopatické a rekurentní perikarditidy (indikace I A) a jeho podání může být zváženo při léčbě tzv. posttraumatické perikarditidy (indikace IIa B) a v prevenci postkardiotomického syndromu (indikace IIa A). Ke změně došlo též v dávkování kolchicinu – v současné době se doporučuje vynechat útočnou dávku a od počátku podávat dávku chronickou, hmotnostně adjustovanou [6].

Akutní perikarditida

Jelikož je u akutní idiopatické perikarditidy předpokládána zcela iniciálně virová infekce, byly v minulosti vysloveny obavy, zda by při její léčbě kolchicinem, zasahujícím do funkce leukocytů, nemohlo dojít ke snížení schopnosti clearance od infekčního agens. Rozšíření indikace podání kolchicinu u akutní perikarditidy proto muselo být podpořeno validními daty z randomizovaných studií [9]. První takovouto prospektivní, randomizovanou, ale nezaslepenou studii se 120 pacienty s názvem COPE (Colchicine for acute pericarditis trial) publikoval Imazi a kol. Skupina pacientů léčená ASA, či při její kontraindikaci prednisonem, společně s kolchicinem měla oproti kohortě pacientů bez kolchicinu významně nižší výskyt rekurence perikarditidy během 18 měsíců (10,7 % vs. 32,3 %, p = 0,004) a menší perzistenci obtíží po 72 hodinách léčby (11,7 % vs. 36,7 %, p = 0,003). Kolchicin byl v této studii podáván první den ještě v útočné dávce, tzn. 1 mg 2× denně, a následně v udržovací dávce 0,5 mg 2× denně. Nežádoucí účinky ve smyslu gastrointestinálních obtíží se vyskytovaly přibližně v 10 % případů [10].

Na studii COPE navázala multicentrická, randomizovaná, dvojitě zaslepená studie ICAP (Investigation on colchicine for acute pericarditis), ve které byla útočná dávka kolchicinu již vynechána a od počátku byla podávána jen dávka hmotnostně adjustovaná. I při tomto dávkovacím schématu Imazio a kol. opět prokázali účinnost kolchicinu za současně nižšího výskytu nežádoucích účinků léčby. Pacienti léčení kombinací kolchicinu s konvenční protizánětlivou terapií (ASA či ibuprofenem) měli oproti kohortě pacientů léčené protizánětlivou terapií s placebem nižší výskyt další rekurence perikarditidy (16,7 % vs. 37,5 %, p < 0,001). Kolchicin dále vedl k rychlejšímu odeznění obtíží (perzistence symptomů po 72 hodinách léčby – 19,2 % vs. 40 %, p = 0,001), ke snížení počtu rekurencí na pacienta, k prodloužení doby do další rekurence a ke zkrácení délky hospitalizace (graf 1) [9]. Výskyt nežádoucích účinků byl prakticky totožný v obou skupinách.

Velmi důležitým zjištěním studií COPE a ICAP byla též skutečnost, že účinek kolchicinu je patrný zejména v léčbě idiopatické perikarditidy, u perikarditidy jiné etiologie není jeho účinek natolik výrazný. Potvrzen byl i již dříve známý fakt, že terapie kortikosteroidy je nezávislým prediktorem pro vyšší výskyt rekurencí. Podávání kortikosteroidů sice vede k rychlému ústupu symptomů onemocnění, avšak může způsobit závažné komplikace a častější výskyt rekurencí. Jejich podávání proto představuje až léčbu druhé volby u akutní idiopatické perikarditidy, a to u nemocných nereagujících na kombinovanou léčbu ASA či nesteroidními antiflogistiky s kolchicinem či při kontraindikaci jejich podání [9,10].

Na základě těchto dat je léčba kolchicinem u akutní idiopatické perikarditidy v současnosti doporučena v hmotnostně adjustované dávce, tedy 0,5 mg 2× denně při hmotnosti převyšující 70 kg a 0,5 mg 1× denně u pacientů s hmotností nižší než 70 kg a u starých pacientů, po dobu tří měsíců, a to v kombinaci s iniciálními útočnými dávkami ASA či nesteroidních antiflogistik, jež jsou posléze pomalu snižovány (doporučení I A) [6]. Shrnutí doporučené léčby akutní perikarditidy je uvedeno v tab. 1.

Rekurentní perikarditida

Rekurentní perikarditida představuje nepříjemnou komplikaci, která se vyskytuje u zhruba 15–50 % jedinců po proběhlé epizodě akutní perikarditidy [11–13]. Snížení počtu rekurencí po přidání kolchicinu ke standardní léčbě nesteroidními antiflogistiky potvrdila jako první randomizovaná studie CORE (COlchicine for REcurrent pericarditis), opět od Imazia a kol. Tato nezaslepená unicentrická studie prokázala pokles počtu rekurencí ve skupině pacientů léčených kolchicinem spolu s ASA či při kontraindikaci kolchicinu léčených prednisonem na polovinu oproti samotné konvenční léčbě (24 % vs. 50,6 %, p = 0,02). Společné podávání těchto dvou léčiv vedlo též k rychlejšímu ústupu symptomů během 72 hodin (perzistence obtíží po 72 h 10 % vs. 31 %, p = 0,03) [11]. I studie CORE ukázala, že podávání kortikosteroidů představuje nezávislý rizikový faktor pro častější výskyt rekurencí perikardiálního zánětu.

Výsledky studie CORE byly následně podpořeny další randomizovanou, tentokrát již multicentrickou a zaslepenou studií od téhož hlavního autora s názvem CORP. Kolchicin společně s konvenční protizánětlivou léčbou ASA či ibuprofenem vedl opět ve srovnání se samotnou konvenční terapií s placebem ke snížení počtu rekurencí (24 % vs. 55 %, p < 0,001), k urychlení ústupu obtíží (perzistence symptomů po 72 hodinách – 23 % vs. 53 %, p = 0,001) a k prodloužení doby do další rekurence (graf 1) [14]. Studie CORE i CORP ovšem hodnotily pouze pacienty s první epizodou rekurence. Účinnost kolchicinu v prevenci opakovaných rekurencí byla potvrzena navazující randomizovanou, multicentrickou a zaslepenou studií CORP‑2, která sledovala 240 pacientů s minimálně dvěma rekurencemi perikarditidy. I v této studii byl kolchicin již od počátku podáván v chronické, na hmotnost adjustované dávce. Ve větvi léčené kolchicinem v kombinaci s ASA či s ibuprofenem byl počet dalších rekurencí téměř poloviční ve srovnání s placebem (21,6 % vs. 42,5 %, p = 0,0009) a perzistence obtíží po 72 hodinách nižší (23 % vs. 53 %, p = 0,0001). Podobně jako u iniciální ataky perikarditidy byl kolchicin velmi účinný v léčbě a v následné prevenci rekurence u perikardity idiopatické, ale nikoli u perikarditidy jiné etiologie. Přítomnost perikardiálního výpotku v době první prezentace pacienta byla jediným nezávislým prediktorem výskytu dalších rekurencí [15].

Na základě výsledků těchto tří randomizovaných studií je kolchicin dle současných doporučení indikován jako lék prvé volby pro léčbu rekurentní perikarditidy, a to ve hmotnostně adjustované dávce po dobu šesti měsíců (doporučení I A). Užívání kolchicinu po dobu delší než šest měsíců lze zvážit u pacientů s vícečetnými závažnými rekurencemi (doporučení IIa C). Před úplným ukončením léčby kolchicinem je možné v těchto případech dávku pomalu snižovat. Kolchicin je vždy vysazován jako poslední lék, poté, co byly již postupně vysazeny ASA, nesteroidní antiflogistika či prednison [6]. Shrnutí léčby rekurentní perikarditidy je opět uvedeno v tab. 1.

Posttraumatická perikarditida

Zvláštní skupinu onemocnění perikardu tvoří tzv. posttraumatické perikarditidy (z angl. post cardiac injury syndrome, PCIS), mezi které se řadí perikarditis epistenocardiaca (časná perikarditida po infarktu myokardu), Dresslerův syndrom (pozdní poinfarktová perikarditida), postperikardiotomický syndrom a posttraumatická perikarditida v užším slova smyslu. Tato onemocnění vznikají na podkladě autoimunitní reakce vyvolané poškozením, resp. poraněním perikardu a/nebo pleury na základě myokardiální nekrózy, kardiochirurgického zákroku nebo traumatu (po úrazu či po iatrogenním poškození, např. při perkutánních intervencích). Posttraumatickou perikarditidu lze také definovat jako syndrom vznikající po traumatu srdce, kdy jsou vyjádřena alespoň dvě z následujících kritérií: 1. zvýšená teplota bez jiné zřejmé vyvolávající příčiny, 2. pleuritická bolest na hrudi, 3. perikardiální či pleurální třecí šelest, 4. přítomnost perikardiálního a/nebo 5. pleurálního výpotku s elevací hodnot C‑reaktivního proteinu (CRP).

Pro stanovení diagnózy PCIS je zásadní demonstrace přítomnosti zánětlivého procesu. Právě pro tuto zánětlivou komponentu má v léčbě PCIS své uplatněni i kolchicin. V Doporučených postupech Evropské kardiologické společnosti pro diagnostiku a léčbu onemocnění perikardu z roku 2015 je jako léčba první volby tohoto syndromu indikována protizánětlivá terapie (doporučení I B). Logická je preference ASA u postinfarktové perikarditidy a u pacientů, kteří již v předchorobí užívali antiagregační přípravky (doporučení I C). Současné podání kolchicinu ke konvenční protizánětlivé terapii by mělo být alespoň zváženo, a to ve standardní hmotnostně adjustované udržovací dávce (doporučení IIa B) – důvodem k takovému postupu je fakt, že pro jednoznačnou indikaci kolchicinu v léčbě PCIS zatím chybějí dostatečná data z randomizovaných studií.

Postperikardiotomický syndrom

Uvedená doporučení se dále zmiňují o prevenci výskytu postperikardiotomického syndromu. Ten je definován jako zánětlivá reakce na incizi perikardu imitující symptomatiku akutní perikarditidy s často přítomným malým perikardiálním výpotkem [6]. Doporučení o podání kolchicinu vychází z multicentrických, randomizovaných a placebem kontrolovaných studií COPPS a COPPS‑2. Ve studii COPPS (COlchicine for the Prevention of the Postpericardiotomy Syndrome) autoři prokázali, že pooperační podávání kolchicinu, konkrétně od třetího pooperačního dne po dobu jednoho měsíce a s iniciální jednodenní útočnou dávkou, vedlo k výraznému snížení výskytu postperikardiotomického syndromu v porovnání s placebem (8,9 % vs. 21,1 %, p = 0,002) [16]. Léčba kolchicinem přitom nebyla ve srovnání s placebem spojena s vyšším výskytem nežádoucích účinků, především gastrointestinálních. Podstudie COPPS POAF dále přinesla zajímavé informace o tom, že léčba kolchicinem v tomto schématu vede též k redukci pooperačně vzniklé fibrilace síní (12 % vs. 22 %, p = 0,021) a k omezení výskytu prostých pleurálních a/nebo perikardiálních výpotků. Také délka trvání fibrilace síní v kohortě pacientů léčených kolchicinem byla nižší v porovnání s placebovou větví (3,0 ± 1,2 dne oproti 7,7 ± 2,5 dne, p < 0,001), což je velmi důležitý poznatek, neboť dlouhodobé trvání pooperační fibrilace síní představuje silný nezávislý prediktivní faktor i pro pozdější rozvoj fibrilace síní [17]. Skupina léčená kolchicinem měla dále kratší dobu hospitalizace (9,4 ± 3,7 dne vs. 10,3 ± 6,5 dne, p = 0,009) [18]. Pooperační fibrilace síní se vyskytuje po 10–65 % kardiochirurgických operací, zvyšuje morbiditu, délku hospitalizace a náklady spojené s léčbou. Příčina této arytmie je pravděpodobně multifaktoriální a stále není zcela jednoznačně objasněna. Podílí se na ní zřejmě kombinace několika faktorů: podráždění perikardu s následným zánětem, autonomní nerovnováha v pooperačním období, nadměrná produkce katecholaminů, myokardiální ischemické postižení během operačního výkonu, elektrolytová a metabolická dysbalance [18–20].

Po slibných datech ze studie COPPS následovala další multicentrická randomizovaná studie COPPS‑2. Kolchicin byl podáván již 2–3 dny před kardiochirurgickým výkonem v chronické, hmotnostně adjustované dávce a celková doba léčby trvala jeden měsíc. Po třech měsících sledování sice došlo ke snížení výskytu postperikardiotomického syndromu (19,4 % vs. 29,4 %), překvapivě však za cenu většího množství gastrointestinálních obtíží (až 20 % pacientů). Na rozdíl od studie COPPS nebylo ve studii COPPS‑2 prokázáno snížení počtu pooperačního výskytu fibrilace síní a ani redukce výskytu prostých pleurálních či perikardiálních výpot­ků [21]. Na základě těchto dat se v prevenci postperikardiotomického syndromu zatím jeví jako vhodnější zvážení podávání kolchicinu od třetího pooperačního dne po dobu jednoho měsíce ve hmotnostně adjustované dávce (tedy 0,5 mg dvakrát denně u pacientů s tělesnou hmotností > 70 kg, resp. 0,5 mg denně u pacientů s hmotností < 70 kg a u starých pacientů), bez úvodní útočné dávky (doporučení IIa A) [6].

O léčbě kolchicinem se dále uvažovalo i v souvislosti s prostými pooperačními výpot­ky (obr. 1), které sice u řady pacientů probíhají asymptomaticky, u jiných však prodlužují délku hospitalizace a u 1–2 % operovaných pacientů mohou progredovat až do život ohrožující tamponády srdeční [22]. Výskyt pooperačních výpotků je vysoký, podle některých autorů dosahuje až 85 %, s maximálním výskytem ke konci prvního pooperačního týdne [23,24]. Jak bylo již uvedeno výše, příznivá data o preventivním podávání kolchicinu v této indikaci přinesla studie COPPS. Její výsledky ovšem nebyly následně potvrzeny ve studii COPPS‑2, ani v pracích dalších autorů [22,25]. V současnosti proto není léčba kolchicinem u pacientů s asymptomatickým pooperačním perikardiálním výpotkem bez elevace zánětlivých ukazatelů považována za efektivní a není indikována [6].

Je nutné znovu zdůraznit, že léčba kolchicinem je jasně indikována v případech akutní či rekurentní perikarditidy idiopatické, respektive virové etiologie, v ostatních případech nebyl účinek kolchicinu jednoznačně prokázán. V případě uremické perikarditidy, tedy perikarditidy u pacientů s těžkou renální insuficiencí, je podání kolchicinu vyloženě kontraindikováno (doporučení III C) [6].

V těhotenství a během laktace je podání kolchicinu stále kontraindikováno, přestože již existují příznivá data o úspěšně proběhlých těhotenstvích u pacientek chronicky léčených kolchicinem pro familiární středomořskou horečku [6].

Léčba perikarditid u dětí je založena jen na klinických zkušenostech, neboť doposud nebyla provedena žádná randomizovaná studie u této věkové skupiny. Jediná validnější data pocházejí z multicentrické kohortové studie uskutečněné Imaziem a kol., která prokázala, že přidání kolchicinu ke konvenční protizánětlivé léčbě snížilo u dětí výskyt rekurence perikarditidy o polovinu [26]. Léčba perikarditidy je u dětí prakticky totožná s její léčbou u dospělých, podání kolchicinu v redukované dávce je doporučeno společně s nesteroidními antiflogistiky, ovšem ne s ASA vzhledem k možné hepatotoxicitě a vzhledem k rozvoji Reyova syndromu (úroveň doporučení IIa C) [6].

Závěr

V souvislosti s přibývajícími poznatky o příznivém působení kolchicinu u pacientů s onemocněním perikardu se využití tohoto léčiva v klinické praxi stále rozšiřuje. V posledních Doporučených postupech Evropské kardiologické společnosti pro onemocnění perikardu z roku 2015 je na základě dat z řady randomizovaných studií podávání kolchicinu v kombinaci s kyselinou acetylsalicylovou či s nesteroidními antiflogistiky indikováno jako léčba první volby u akutní i rekurentní idiopatické perikarditidy. Podání kolchicinu je dále možné zvážit v léčbě posttraumatické perikarditidy a v prevenci postperikardiotomického syndromu. Tato doporučení jsou též reflektována aktualizací SPC Colchicum‑Dispert^®.