Komentář : Dostupnost antiinfektiv v České republice – pohled odborníka z klinické praxe
V souvislosti s uváděným velmi aktuálním tématem je vhodné doplnit informaci o existenci Národního antibiotického programu (NAP) vzniklého na základě vládního usnesení č. 5951 ze dne 4. května 2009, který si klade za hlavní cíl zajištění účinné, bezpečné a nákladově efektivní antibiotické léčby pacientů s infekčními onemocněními. Je logické, že jednou z hlavních podmínek realizace stanoveného cíle je bezproblémová dostupnost běžných, letitou praxí ověřených antiinfektiv.
Spektrum těchto účinných látek s ohledem na národní podmínky (výskyt rezistence, epidemiologická bezpečnost, frekvence a etiologie infekcí atd.) definuje Seznam esenciálních antiinfektiv (SEAI) vypracovaný Centrální koordinační skupinou (CKS) NAP ve spolupráci s dalšími přizvanými odborníky. Uvedený SEAI zahrnuje antibiotika, antimykotika, antituberkulotika, antivirotika a antiparazitika. Příslušný dokument reflektuje model Světové zdravotnické organizace (WHO), který obsahuje esenciální léky všech skupin včetně antiinfektiv a je aktualizován jednou za dva roky (http://www.who.int/medicines/publications/essentialmedicines/en).
Struktura SEAI je koncipována podle
názvu účinné látky, lékové formy, a navíc oproti
dokumentu WHO obsahuje i zdůvodnění, v jakých
indikacích je příslušné antiinfektivum nepostradatelné. Seznam
esenciálních antiinfektiv byl zveřejněn ve Věstníku
Ministerstva zdravotnictví ČR (ročník 2013, částka 6).
Aktualizovaná verze z roku 2016 je dostupná na
stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR
(http://www.mzcr.cz/Verejne/dokumenty/seznam esencialnich antiinfektiv pro cr_6686_2601
_5.html).
Potud bylo naplněno doporučení WHO. Nicméně, jak je uvedeno v komentovaném článku a jak je známo i z praxe, mnohá klíčová antiinfektiva trvale nebo přechodně chybějí. Centrální koordinační skupina NAP v průběhu svého působení vyvinula nemalé úsilí k nalezení a realizaci mechanismu, jenž by zajistil trvalou dostupnost definovaných přípravků. Veškeré snahy a jednání na různých úrovních byly ale v tomto směru zatím neúspěšné. Kvalita současné antimikrobní terapie je tak nepříznivě ovlivňována jak nedostatkem nových léčivých látek, účinných především na multirezistentní mikroorganismy, tak i zmíněnou nedostupností základních antiifektiv. Příkladem může být ztráta perorálního oxacilinu selektivně působícího na stafylokoky (v SEAI nahrazen farmakologicky výhodnějším kloxacilinem) a přechodné výpadky i jeho parenterální formy vedoucí k nutnosti používání chráněných aminopenicilinů nebo cefalosporinů. Stejně tak v nedávné minulosti výpadky nitrofurantoinu podle všeho vedly ke zvýšené spotřebě fluorochinolonů v terapii uroinfekcí s následkem strmého vzestupu rezistence Escherichia coli k celé chinolonové skupině. Dalším z mnoha příkladů je aktuální nedostatek parenterálního ampicilinu.
Jak je v článku uvedeno, tyto skutečnosti mají negativní dopad nejen na racionální používání antibiotik, tedy i na pacienta, který je zatížen alternativními, zbytečně širokospektrými léky s vyšším rizikem výskytu nežádoucích účinků, ale i na další zvyšování rezistence na lokální i globální úrovni. To se následně projevuje v potřebě stále častějšího používání rezervních antiinfektiv, což vede ke vzniku obtížně řešitelného začarovaného kruhu, který přináší zvýšené náklady na léčbu a další kumulaci rezistence u mnoha nemocničních i komunitních patogenů.
Příčiny daného problému jsou zjevně komplexní a přesahují rámec komentáře.
Věřme, že zodpovědné instituce jak na mezinárodní, tak na národní úrovni plně akceptují zásadní význam daného problému, naleznou jeho řešení a tím se zasadí o uchování účinnosti ohrožené skupiny antibiotik v blízké i vzdálené budoucnosti.