Je roztroušená skleróza stále hrozbou?
Roztroušená skleróza byla po dlouhá
desetiletí považována za jedno z nejvíce
traumatizujících neurologických onemocnění. Příčinou je
nepochybně fakt, že nemoc postihuje klíčové tělesné funkce –
hybnost, zrak, kognici, často působí nepřekonatelnou únavu
a bolest. Začíná přitom u mladých osob v době,
kdy vstupují do plného produktivního života a zakládají
rodinu, což vzhledem k chronickému a nepředvídatelnému
průběhu této choroby umocňuje strach z onemocnění.
Za posledních dvacet let došlo k zásadnímu posunu v našem poznání onemocnění. Mezi hlavní kameny v této mozaice jistě patří: 1. potvrzení zánětlivé autoimunitní povahy choroby verifikované rozsáhlými genetickými studiemi, histopatologickými nálezy, imunologickým výzkumem a v neposlední řadě i efektem protizánětlivé terapie; 2. implementace magnetické rezonance do rutinní klinické praxe s dramatickým zrychlením diagnostiky; 3. vývoj nových technologií umožňujících výrobu cílených léčivých přípravků. Všechny tyto body nezpochybnitelně zlepšily osud našich pacientů. Nemoc dnes umíme rychle diagnostikovat a při potvrzení diagnózy je podle všech současných poznatků doporučeno rychlé zahájení léčby. U každého pacienta pak musí být pečlivě monitorován účinek terapie a při známkách přetrvávající aktivity je doporučena eskalace léčby na efektivnější přípravky. Velký důraz je současně kladen na sledování bezpečnosti terapie. Díky sběru dat z reálné klinické praxe pomocí registrů (přispívají i data z českého celostátního registru ReMuS) narůstá množství důkazů o tom, že se celé skupině pacientů daří jasně lépe než v době, kdy nebyla k dispozici žádná léčba.
I přes tyto úspěchy však nelze zatím říci, že roztroušená skleróza přestává být problémem. Tak daleko bohužel ještě nejsme. Stále zůstává velké množství odborných, ale i organizačně ekonomických problémů k řešení. Mezi hlavní nepochybně patří minimální efektivita současných léků v progresivní fázi onemocnění, relativně malá schopnost předpovídat průběh choroby a monitorovat její aktivitu, nedostatečná znalost etiopatogenetických faktorů, v neposlední řadě i vysoká cena léčby, která bohužel v nezanedbatelné části světa brání rovnému přístupu k terapii.