Naděje pacientů na úspěšnější léčbu chronických nemocí s bronchiální obstrukcí stoupá
Poslední letošní číslo časopisu Remedia přináší v úvodním respirobloku přehledové články tematicky zaměřené na novinky na poli léčby chronických nemocí s bronchiální obstrukcí, v nichž autoři věnují pozornost převážně problematice chronické obstrukční plicní nemoci a částečně rovněž tématu průduškového astmatu.
á obstrukční plicní nemoc patří mezi nejčastější chronická onemocnění u dospělých jedinců. Jedná se o preventabilní chorobu s výraznou morbiditou a mortalitou a s nemalými socioekonomickými dopady. Díky novým léčebným postupům je v současné době léčba úspěšnější především ve smyslu zvyšování kvality života a potlačování všech příznaků nemoci, zlepšují se plicní funkce a významně se snižuje podíl exacerbací, které velmi úzce souvisejí s progresí a s mortalitou onemocnění. Vedle stále platné nutnosti vyhýbat se kouření cigaret se zdokonalují také přístupy komplexní pulmonální rehabilitace, která je v léčbě chronické obstrukční plicní nemoci klíčová. Zásadní novinkou roku 2016 je fakt, že se do popředí a postupně též do naší praxe dostávají kombinace léčiv – tzv. duální bronchodilatační fixní kombinace. Recentní studie ukazují jejich budoucí pozici nejen v paušální terapii, ale i ve fenotypu častých exacerbací, kde v určitých směrech mohou vytěsňovat tzv. standardní fixní kombinace složené z inhalačních kortikosteroidů a z inhalačních β2‑agonistů s (ultra)-dlouhodobým účinkem. V příštím roce se budeme těšit na novinky v Doporučeném postupu České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS JEP pro chronickou obstrukční plicní nemoc. V případě astmatu jsou inhalační kortikosteroidy nadále základním léčebným pilířem pro všechny pacienty a nepochybně jím ještě dlouho zůstanou. Vývoj se posunuje v oblasti nových inhalačních kortikosteroidů s nízkým systémovým dopadem a v oblasti nových inhalačních systémů a biologických léčiv u refrakterního astmatu. Naději pacientům přinášejí i výsledky studie zaměřené na augmentační terapii chronické obstrukční plicní nemoci na podkladě deficitu α1‑antitrypsinu, která prokazuje určité možnosti zpomalení progrese emfyzému. Závěrem můžeme oprávněné konstatovat, že chronická obstrukční plicní nemoc je velmi heterogenním onemocněním a optimální léčba pacientů s touto chorobou vyžaduje aktuálně multidisciplinární přístup a stále více se personalizuje. Péče o nemocné s bronchiálními obstrukcemi je v České republice v porovnání se světem na vynikající úrovni – všechny léčebné modality jsou dostupné a téměř všechny plně hrazené.