Osteoporóza – stále aktuální problém

První část předkládaného čísla časopisu Remedia je věnována problematice osteoporózy a její léčbě. Osteoporóza je charakterizována poklesem množství kostní hmoty a změnou mikroarchitektury kostní tkáně, což je důsledek nepoměru mezi kostní resorpcí a kostní formací. Kostní tkáň se stává fragilní, což vede k osteoporotickým frakturám. Zlomeniny nebo jejich důsledky mohou vést i k úmrtí nebo k následné závislosti na pomoci druhé osoby. Jestliže v roce 2000 bylo v zemích Evropské unie celkem 3,79 milionů těchto zlomenin, WHO předpokládá do roku 2050 jejich nárůst na více než dvojnásobek [1]. V USA každý rok lidé utrpí 1,5 milionu osteoporotických zlomenin, které zahrnují 700 000 vertebrálních zlomenin, 250 000 zlomenin zápěstí, 250 000 zlomenin krčku stehenní kosti a 300 000 zlomenin v ostatních místech [2].

Vzhledem k tomu, že osteoporóza postihuje 7–8 % obyvatel vyspělých zemí, lze hovořit o významném problému medicínském, sociálním, lidském a ekonomickém [1, 2]. Odhaduje se, že cca 70 % pacientek je v současné době nediagnostikovaných a neléčených nebo jsou léčeny špatně a nedostatečně. Nedostatečná péče v této oblasti vede k nárůstu mortality, morbidity, zhoršení kvality života a k nárůstu výdajů.

Je zarážející, že ani po výskytu zlomeniny u pacienta nebývá pravidlem zahájení správného vyšetřovacího a léčebného postupu. Při takovéto situaci je logický nárůst komplikací, zejména fraktur v oblasti proximálního femuru. Celoživotní riziko osteoporotické fraktury se u žen odhaduje na 40 %, přičemž riziko fraktury krčku femuru je 18 %. Předpokládaný nárůst fraktur bude důsledkem prodlužování průměrné délky života, jinými slovy, lidé se budou dožívat „své" osteoporózy. Dalšími faktory zvyšujícími riziko osteoporózy a zlomeniny jsou nezdravý životní styl, snížený příjem kalcia a vitaminu D, fyzická inaktivita, kouření, negativní vlivy životního prostředí a další rizikové faktory. Nemalou úlohu hrají též hereditární aspekty, předpokládá se, že množství kostní hmoty je ze 70–80 % determinováno geneticky. Zásadní význam má též období dětství a dospívání, kdy se buduje skelet a svalová tkáň a organismus dosahuje po 20. roce věku svého maxima kostní hmoty (peak bone mass). Preventivní opatření (fyzická aktivita, strava bohatá vápníkem a vitaminem D) jsou proto v období dětství a dospívání velmi důležité. Osteoporóza bývá nikoliv neprávem nazývána pediatrickou chorobou s geriatrickými důsledky.

Správná péče o pacientky s osteoporózou zahrnuje racionální diagnostický postup a adekvátní léčbu. V současné době disponujeme širokým spektrem účinných léčiv [3]. Základem terapie osteoporózy zůstává aktivní spolupráce pacienta, přiměřený pohyb se zátěží skeletu a zdravá životospráva. Nezbytnou součástí jakékoliv terapie osteoporózy je dostatečná saturace vápníkem a vitaminem D. Léčba osteoporózy vyžaduje trpělivost pacienta i lékaře, neboť je dlouhodobá, v trvání minimálně 2 let. Zatímco v letech minulých byl měřítkem úspěšnosti léčby osteoporózy nárůst kostní hmoty, v současnosti je hlavním cílem léčby snížit riziko zlomenin. K farmakologické léčbě postmenopauzální osteoporózy se přistupuje u žen s denzitometricky dokumentovanou osteoporózou, kdy denzita kostního minerálu vyjádřená pomocí T-skóre je -2,5 SD a méně. Terapie je rovněž určena ženám se sníženou denzitou kostního minerálu, které utrpěly osteoporotickou zlomeninu, a zvažuje se u žen se sníženou denzitou kostního minerálu a současnými hlavními rizikovými faktory osteoporózy.

Léčivé přípravky dělíme do dvou skupin: léčiva, která inhibují kostní resorpci, a látky stimulující kostní formaci [3]. Vývoj nových léčivých přípravků probíhá v přímé návaznosti na základní výzkum. Zlatým standardem klinického výzkumu je dvojitě zaslepená randomizovaná placebem kontrolovaná studie. Doba trvání studie je obvykle 2–3 roky, po kterých často následuje prodloužení za účelem získání informací o léčivu při dlouhotrvajícím podávání. V případě léčby osteoporózy se ovšem nejedná o klasické placebem kontrolované studie, neboť všechny subjekty užívají kromě zkoušeného přípravku či placeba též kalcium a vitamin D. Vyhodnocení účinnosti a klinické uplatnění léků podléhá principům medicíny založené na důkazech (Evidence Based Medicine – EBM). Hlavním cílem léčby osteoporózy nesmí být prostý nárůst denzity kostního minerálu, nýbrž snížení rizika zlomeniny, zvláště pak periferního skeletu. Tím lze zásadně ovlivnit kvalitu života pacientů.

Monotematický blok tohoto čísla časopisu se zabývá terapeutickými možnostmi u osteoporózy, konkrétně přináší ucelený přehled o antiresorpčních léčivech i stimulátorech kostní formace a o vlivu jednotlivých léčiv na riziko zlomeniny, o terapeutickém využití kyseliny zoledronové a o léčebně-preventivních opatřeních u osteoporózy. Pod pojmem osteoporóza si řada laiků i lékařů představí automaticky osteoporózu postmenopauzální. Osteo-porotické změny se ovšem vyskytují i u mužů a velmi důležitou část pacientů osteocenter představují též nemocní s kortikoidy indukovanou osteoporózou. Právě tato oblast bývá podceňována. Pevně doufáme, že publikované články pomohou našim lékařům, farmaceutům i dalším zdravotníkům orientovat se v leckdy spletitém labyrintu léčiv, který vzniká vývojem a registrací stále nových přípravků. Rovněž doufáme, že publikované informace nepřímo přispějí alespoň malým dílem k lepší kvalitě života pacientů s osteoporózou.