Omalizumab

Omalizumab je humanizovaná monoklonální protilátka odvozená z rekombinantní DNA, která se selektivně váže na lidský imunoglobulin E (antiIgE protilátka). Omalizumab je určen pro léčbu těžkého perzistujícího alergického bronchiálního astmatu, které není možné přiměřeně kontrolovat inhalačními kortikosteroidy společně s inhalačními b2-agonisty s dlouhodobým účinkem. Léčba je určena astmatikům, kteří mají prokázanou alergickou vazbu na celoroční aeroalergeny. Svým charakterem účinku patří do skupiny preventivních antiastmatik.

Farmakologická skupina

Omalizumab je humanizovaná monoklonální antiIgE protilátka vyrobená technologií rekombinantní DNA v linii savčích buněk vaječníků čínských křečků [13, 27]. Je řazen do farmakoterapeutické skupiny: Jiná systémová léčiva pro onemocnění spojená s obstrukcí dýchacích cest, ATC kód: R03DX05.

Fyzikální a chemické vlastnosti

Omalizumab je bělavý lyofilizovaný prášek, k přípravě se rozpouští ve vodě pro injekce (150 mg omalizumabu ve 2 ml vody pro injekce). Rozpuštění přípravku trvá 15–20 minut i déle. Rekonstituovaný viskózní přípravek je čirý nebo mírně neprůhledný [13, 27]. Omalizumab má molekulovou hmotnost zhruba 149 kDa.

Mechanismus účinku, farmakodynamika

Omalizumab je z rekombinantní DNA odvozená humanizovaná monoklonální protilátka, která se selektivně váže na lidský imunoglobulin E.

IgE protilátky hrají zásadní roli v rozvoji časné fáze alergické reakce, jejich imunomodulační účinek je však daleko širší, neboť buněčné receptory pro IgE protilátky jsou exprimovány na povrchu řady imunokompetentních buněk. IgE protilátka je přítomna přibližně v 25–3000krát menším množství než ostatní izotypy a má nejkratší poločas v séru. IgE protilátka je primárně produkována plazmatickými buňkami v plicích a kůži a následně rychle vychytávána vysokoafinními receptory FceRI. U vázaného IgE se však poločas prodlužuje na několik týdnů nebo měsíců. FceRI receptory se dominantně vyskytují na žírných buňkách (mastocytech) a bazofilních leukocytech, v menším množství jsou přítomny i na Langerhansových buňkách a eozinofilech. IgE je silně vázáno Ce3 doménou na odpovídající receptor. Po navázání multivalentního alergenu na komplex IgE a IgE receptor dochází k rychlé degranulaci, uvolnění mediátorů, k syntéze nových lipidových mediátorů a k tvorbě a sekreci řady cytokinů. Histamin, heparin, prostaglandin D₂ a leukotrieny jsou převážně odpovědné za časnou fázi. Cytokiny IL-4, IL-13, IL- 5, tryptáza, tumor nekrotizující faktor a navozují pozdní fázi alergické reakce a jsou zodpovědné za vycestování eozinofilů, neutrofilů a T lymfocytů z vaskulárního řečiště do tkání. Mechanismy zprostředkované protilátkami IgE mají významnou roli v patofyziologii alergického zánětu. Je pochopitelná snaha tuto kaskádu přerušit na počátku, a to zejména neutralizací funkce IgE molekuly [17, 19].

Omalizumab je z 95 % tvořen lidským imunoglobulinem podtřídy G1, ke kterému je v oblasti hypervariabilních úseků připojena myší antiIgE protilátka. Z 5 % myší protilátky pouze 3 aminokyselinové zbytky nejsou prezentovány v protilátkách lidských. AntiIgE protilátka se selektivně váže na konstantní doménu Fce3 lidského IgE, tedy v místě kontaktu IgE s vysoko- a nízkoafinními buněčnými receptory, a tímto zabraňuje vazbě IgE na buňky s omezením jejich aktivace a degranulace [3]. Subkutánně aplikovaný omalizumab je schopen snižovat volné celkové IgE až na 96–99 % původní hodnoty [6].

Omalizumab je taktéž schopen vazby s molekulami IgE exprimovanými na B lymfocytech (membránové IgE) a inhibuje tvorbu nových IgE protilátek [10]. Je známo, že koncentrace celkového IgE koreluje s denzitou buněčných IgE receptorů a následnou schopností aktivace efektorových buněk. V průběhu aplikace omalizumabu (fáze I) byla sledována denzita vysokoafinních receptorů na bazofilech a v rozmezí 3 měsíců byl zaznamenán jejich významný pokles z 220 000 na 8300 FceRI/bazofil. Redukce denzity vysokoafinních receptorů souvisí se sníženou excitabilitou těchto buněk a s jejich omezeným zapojením do efektorové fáze alergického zánětu [4, 26]. Tyto nálezy korelují s výsledky klinických prací, které sledovaly odpověď dýchacích cest po bronchiální provokaci v průběhu léčby omalizumabem. V randomizovaných dvojitě slepých klinických studiích astmatických pacientů bylo prokázáno, že terapie omalizumabem významně redukuje časnou a pozdní reakci dýchacích cest, a to jak při nespecifické provokaci metacholinem, tak příčinným alergenem [14]. Současně byla prokázána 24 hodin po provokaci alergenem snížená hodnota ECP a snížená eozinofilie v indukovaném sputu (11krát nižší oproti skupině dostávající placebo). Tento fakt je důležitý proto, že zejména eozinofily se významně podílejí svými toxickými proteiny na destrukci slizničního epitelu [12].

Omalizumab taktéž ovlivňuje expresi receptorů na antigen-prezentujících buňkách, čímž je schopen zasahovat do mechanismu aktivace T lymfocytů. Tento širší imunomodulační účinek je v posledních třech letech více zkoumán. Byl dokladován pokles intracelulárního interleukinu 2, interleukinu 13 a faktoru stimulujícího kolonie granulocytů a makrofágů (GM-CSF) v T lymfocytech, viz obr. 1 [17].

Vzniká otázka, zda snížení sérových koncentrací IgE neoslabí imunitní odpověď organismu proti parazitárním infekcím, neboť IgE může být spojený s imunologickou odpovědí na některé parazitární infekce. Studie na myších modelech infikovaných parazity Schistosoma mansoni nebo Nippostrongylus brasiliensis prokázaly zvýšení clearance parazitů v průběhu aplikace omalizumabu. V souhlasu s preklinickými pracemi v klinických studiích nebyl u aktivně léčených pacientů dokladován jiný průběh, závažnost a odpověď na léčbu parazitární infekce. Pokud však pacienti neodpovídají na doporučenou antiparazitární léčbu, mělo by být zváženo přerušení léčby omalizumabem [25].

Z hlediska bezpečnosti léčby je podstatné, že tato protilátka není schopna vazby s IgE protilátkami již vázanými na mastocytech, její aplikace není provázena anafylaktogenními účinky v důsledku přemostění navázaných IgE molekul. Vytvořené solubilní komplexy IgE s omalizumabem jsou trimery až hexamery o maximální molekulové hmotnosti 1 milion daltonů, a nejsou proto schopny aktivovat komplementový systém. Komplexy antiIgE–IgE jsou vychytávány v retikuloendotelovém systému, převážná část se vylučuje močí a není akumulována v glomerulech ledvin (obr. 2) [8, 10].

Pokud zdůrazníme základní vlastnosti omalizumabu – tato molekula se váže na volné sérové IgE a zabraňuje tímto vazbě IgE na receptory buněk bez vyvolání anafylaktoidní reakce.

Farmakokinetické vlastnosti

Farmakokinetické vlastnosti omalizumabu byly studovány u pacientů s alergickým astmatem. Z hlediska absorpce je průměrná hodnota biologické dostupnosti omalizumabu po subkutánním podání 62 %. Při jednorázovém podání dosáhl preparát maximální koncentrace v séru po 7–8 dnech od začátku podávání. Po opakovaných dávkách byly hodnoty plochy pod křivkou sérové koncentrace v čase od aplikace až po 14. den v rovnovážném stavu až 6krát vyšší oproti hodnotám po první dávce. Distribuční objem léku při subkutánním podání je udáván 78 Î 32 ml/kg hmotnosti pacienta. Clearance omalizumabu zahrnuje jak clearance IgG (viz obr. 2), tak clearance specifické vazby monoklonální antiIgE protilátky a clearance komplexů antiIgE–IgE. Biologické komplexy jsou odbourávány v retikuloendotelovém systému a endotelových buňkách, intaktní IgG je také vylučován žlučí. Průměrný poločas eliminace omalizumabu ze séra je 26 dní s clearance v průměru 2,4 6 1,1 ml/kg/den. Farmakokinetické vlastnosti dle analýz ukazují, že neexistují významné rozdíly, a tudíž nejsou nutné úpravy dávky léku dle rasy, pohlaví či věku (12–76 let).

V této fázi nemáme k dispozici farmakokinetické údaje u skupin pacientů se zhoršenou funkcí ledvin či jater [11, 14].

Klinické zkušenosti

Současné údaje vypovídají o tom, že až 20 % nemocných v Evropě má projevy těžkého bronchiálního astmatu [28]. Základní léčbou v této tíži astmatu jsou inhalační kortikosteroidy aplikované ve vysoké dávce – denně více než 1000 mg beklometason propionátu (nebo jeho ekvivalentu) a inhalační b₂-mimetika s dlouhodobým účinkem. Alternativně lze přidat theofyliny s prodlouženým účinkem, antileukotrieny nebo perorální b₂-mimetika s dlouhodobým účinkem. Je-li to nezbytné, je přistoupeno k dlouhodobé léčbě perorálními kortikosteroidy v nejnižší možné dávce [15]. Ani při tomto komplexním terapeutickém přístupu nelze u některých nemocných kontroly astmatu dosáhnout. U těchto pacientů se kromě tíže onemocnění se sníženou kvalitou života současně projevují nežádoucí účinky vysokých dávek léků [29].

S nástupem omalizumabu se významně mění kvalita života nemocných s těžkým perzistujícím a obtížně léčitelným astmatem alergického typu. Do klinické praxe byl prvně uveden v USA v červnu 2003. Preparát byl schválen americkým úřadem FDA (Food and Drug Administration) pro léčbu středně těžkého až těžkého perzistujícího bronchiálního astmatu, které není možné přiměřeně kontrolovat inhalačními kortikosteroidy a dlouhodobě působícími inhalačními b₂-agonisty. Preparát byl postupně registrován v dalších zemích – v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, v Mexiku [11].

Od zavedení injekční léčby omalizumabem do klinické praxe byl již aplikován nejméně 55 000 pacientům. Uvedení léku do klinické praxe předcházely klinické studie. V současné době máme přesvědčivá data o účinnosti a bezpečnosti omalizumabu z celkem 7 klinických studií, do kterých bylo zařazeno více než 7500 pacientů s astmatem a alergickou rýmou [2, 7, 18, 20, 21, 30]. Rozbor dat z provedených studií prokázal, že omalizumab je schopen bez ohledu na pohlaví, věk či základní hodnotu IgE snižovat exacerbace bronchiálního astmatu. Nejvýraznější zlepšení bylo dokladováno právě ve skupině těžkých astmatiků. Počet exacerbací astmatu u pacientů léčených omalizumabem byl snížen o 38 % a návštěvy na lékařských pohotovostech o 47 % ve srovnání s kontrolními skupinami. Omalizumab se tímto zařadil do skupiny preventivních antiastmatik, neboť zlepšuje dlouhodobou kontrolu nad astmatem se snížením spotřeby záchranné medikace a perorálních kortikosteroidů.

Mezi studiemi byla svým způsobem výjimečná studie INNOVATE, která se zaměřila na pacienty s těžkým perzistujícím astmatem nedostatečně kontrolovaným i při léčbě vysokými dávkami inhalačních kortikosteroidů, inhalačními b₂-mimetiky s dlouhodobým účinkem a další přídatnou terapií. Omalizumab byl podáván po dobu 28 týdnů. V klinicky obtížné skupině astmatiků bylo dokladováno, že tento biologický lék přidaný ke komplexní antiastmatické léčbě podle GINA (stupeň 4) je schopen snižovat exacerbace astmatu (definované jako nutnost užití systémového kortikosteroidu) o 26 % ve srovnání s předchozím stavem (omalizumab: poměr exacerbací 0,68; placebo: 0,91) a vznik těžkých exacerbací (nutnost podání systémových kortikosteroidů + vrcholový výdechový průtok < 60 % osobního maxima) o 50 % [21]. Redukce exacerbací, kontaktů na lékařské pohotovosti a snížení astmatických symptomů vedla u léčených pacientů ke zlepšení kvality života [5].

Studie s omalizumabem prokázaly, že lék je obecně velmi dobře tolerován a že frekvence a skladba nežádoucích příhod byla obdobná jako ve skupině dostávající placebo. Při terapii alergického astmatika omalizumabem je třeba si uvědomit, že pacient může mít prospěch též z příznivého ovlivnění alergické rýmy. Jsou uvedeny studie, při kterých byla dokladována účinnost omalizumabu u pacientů s diagnózou sezonní alergické rinitidy. Léčba byla aplikována v předstihu – v průměru 4 týdny před počátkem pylové sezony a následně v jejím průběhu. Bylo prokázáno signifikantní zlepšení skóre nosních příznaků, snížení spotřeby antihistaminik ve srovnání s placebovou skupinou [1, 9]. Jako perspektivní se jeví omalizumab v rukou alergologa v kombinaci s užitím alergenové imunoterapie [24].

V České republice byl omalizumab prvně aplikován na našem pracovišti v květnu 2006 astmatické pacientce s těžkým perzistujícím typem astmatu zprostředkovaným IgE. Nemocná měla klinicky vyjádřenou alergickou vazbu na celoroční aeroalergeny a pylové alergeny (pyl travin, pyl pelyňku) potvrzenou prick testem a reaktivitou in vitro. Pacientka vždy v pylovém období (květen–září) měla časté exacerbace astmatu s návštěvami LP a systémovou léčbou kortikosteroidy. Aplikovaný omalizumab prokázal klinickou účinnost jak v těžkém alergickém astmatu, tak v konkomitantní diagnóze alergické rýmy. Preparát byl aplikován po dobu 6 měsíců v dávce 150 mg 1krát měsíčně. Vysoké dávky IKS byly zachovány, ale v průběhu pylového období pacientka nebyla nucena kontaktovat lékařskou pohotovost pro astma, nebyla podávána nárazová dávka p.o. kortikoidů, byla snížena spotřeba úlevové medikace. Bylo dokladováno zlepšení hodnoty standardizovaného dotazníku Test kontroly astmatu [23]. Od roku 2007 je zahajována léčba omalizumabem u dalších těžce astmatických pacientů také na dalších pracovištích (nemocnice fakultního typu).

Zařazení do současné palety léčiv

V roce 2006 v mezinárodním dokumentu Globální iniciativy pro astma (GINA) byl učiněn významný krok a omalizumab byl nově zařazen do základního léčebného schématu bronchiálního astmatu a je uveden jako přídatná léčba ke zlepšení kontroly astmatu u pacientů s těžkým perzistujícím alergickým astmatem (obr. 3) [15]. V Evropské unii je zaregistrován EMEA (European Medicine Evaluation Agency) od října 2005. V České republice probíhá (leden 2008) proces kategorizace a stanovení úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

Léčba omalizumabem je zaměřena na cílovou skupinu dospívajících a dospělých astmatiků s těžkým perzistujícím astmatem a obtížně léčitelným astmatem s FEV₁ (usilovně vydechnutý objem vzduchu za jednu vteřinu) < 80 % a s pozitivním kožním testem a/nebo reaktivitou in vitro na celoroční inhalační alergeny. Cílem léčby omalizumabem je dosažení kontroly nad astmatem s eventuální redukcí dávek inhalačních a perorálních kortikosteroidů.

U pacientů s hodnotami celkového IgE nižšími než 76 IU/ml je možná nižší účinnost přípravku. U těchto nemocných je doporučeno ubezpečit se o klinických spouštěčích bronchiálního astmatu a aplikaci mít jednoznačně podpořenou prick testy a vyšetřením specifických IgE protilátek. Při započetí léčby je třeba pacienta informovat, že zlepšení stavu lze očekávat až v průběhu 16 týdnů aplikace léku. Také tento interval je platný pro indikujícího lékaře – v této fázi by měl znát odpověď na otázku, zdali je patrné výrazné zlepšení z hlediska kontroly astmatu. Volné sérové hladiny celkového IgE v průběhu léčby nejsou určujícím kritériem, neboť paradoxně jsou hodnoty celkového IgE v průběhu léčby zvýšené. Běžnými laboratorními metodami nejsme totiž schopni rozlišit IgE a komplexy IgE–omalizumab.

Bronchiální astma je vždy zánětlivým onemocněním, ale není vždy onemocněním alergickým. Proto při užití omalizumabu v léčbě je zcela nezbytné určit správně fenotyp astmatu a indikovat k léčbě senzitizované astmatické pacienty. Na léčbu odpovídají zejména ti pacienti, u kterých je i při chronicitě onemocnění určena vazba na alergenové spouštěče nejen prick testy či in vitro, ale zejména klinicky [13, 27].

Širší praktické užití této léčby bude v dohledné době omezeno vysokými náklady na léčbu a bude směřovat k pacientům, u kterých ani při komplexní antiastmatické léčbě není dosaženo kontroly nad astmatem. Preparát bude podáván ve specializovaných centrech na podkladě konsenzuálního rozhodnutí dvou specialistů v oborech pneumologie a alergologie [22].

Indikace

Omalizumab je doporučován jako doplňková léčba ke zlepšení kontroly astmatu u dospělých a dospívajících pacientů (12 let a starších) s těžkým alergickým astmatem, kteří mají pozitivní kožní prick test nebo reaktivitu in vitro na celoroční vzdušný alergen a kteří mají sníženou funkci plic (FEV₁ < 80 %), stejně tak jako časté denní a noční symptomy a dokumentované těžké exacerbace astmatu navzdory vysokým denním dávkám inhalačních kortikosteroidů a dlouhodobě působících inhalačních b₂-mimetik. Lék je indikován pouze u pacientů s astmatem prokazatelně zprostředkovaným IgE [15, 11].

Aplikace omalizumabu v České republice bude vázána na vybraná klinická centra. Indikace terapie bude výsledkem spolupráce pneumologa a alergologa. I přes cenově náročnou léčbu lze u těžkých astmatiků přepokládat snížení nákladů na léčbu, neboť se jedná o skupinu často hospitalizovaných nemocných, s pobytem na odděleních intenzivní péče či vyhledávajících lékařskou pohotovost.

Léčbou alergického bronchiálního astmatu léčebné užití omalizumabu pravděpodobně nekončí. Jeho protizánětlivý účinek zasahuje svým komplexním působením podstatu alergického onemocnění. V současné době jsou na webových stránkách popsány výzkumné cíle celkem 29 studií s touto molekulou. Některé studie se týkají astmatu (léčba v graviditě, profesní astma...), jiné studie sledují jeho účinek v dalších IgE mediovaných chorobách, jako je alergická rinitida, urtikarie, anafylaxe po arašídech, eozinofilní ezofagitida či hyper IgE syndrom. Výsledky studií v jiných léčebných indikacích zatím nejsou uzavřeny.

Kontraindikace

Absolutní kontraindikace je jediná – hypersenzitivita na omalizumab či pomocnou látku (sacharóza, histidin, monohydrát histidinhydrochloridu, polysorbát 20).

Je doporučeno zachovávat určitou opatrnost u pacientů s autoimunitním onemocněním, onemocněním imunokomplexového typu nebo preexistující zhoršenou funkcí ledvin nebo jater. Pacienti s poruchou glycidového metabolismu by měli být upozorněni, že jedna dávka omalizumabu 150 mg obsahuje taktéž 108 mg sacharózy [11, 27].

Omalizumab není určen k akutní léčbě exacerbace bronchiálního astmatu či status asthmaticus. V této fázi nejsou zhodnoceny výsledky klinických studií, které se týkají jiných alergických indikací, jako např. prevence anafylaktických reakcí, hyper IgE syndrom či alergická bronchopulmonální aspergilóza.

Nežádoucí reakce

Bezpečnost omalizumabu byla sledována u více než 7500 pacientů s astmatem a alergickou rýmou, kteří se zúčastnili klinických studií. Dle získaných výsledků lék prokázal jak vynikající bezpečnost, tak snášenlivost.

Reakce v místě vpichu (45 %), virové infekce (23 %), infekce horních cest dýchacích (20 %), sinusitidy (16 %), bolesti hlavy (15 %) a faryngitidy (11 %) byly nejčastějšími hlášenými nežádoucími příhodami v klinických studiích a jejich incidence nebyla statisticky významná ve srovnání se skupinou dostávající placebo. Pouze těžší reakce v místě aplikace se vyskytovaly častěji ve skupině léčené omalizumabem (drobné hematomy, svědění, zarudnutí). Objevovaly se v průběhu 1 hodiny po aplikaci látky a nebyly důvodem k vyřazení pacientů ze studií. Anafylaxe charakterizovaná angioedémem byla ze všech studií hlášena pouze u 3 pacientů. U jednoho pacienta byly detekovány protilátky proti omalizumabu [27]. Od července 2003, kdy byl omalizumab zaveden do klinické praxe v USA, dosud nebyla hlášena fatální systémová anafylaktická příhoda [11].

Výskyt maligních onemocnění byl ve skupině pacientů léčených omalizumabem vyšší než ve skupině pacientů, kteří dostávali placebo (0,5 % vs. 0,2 %). Při podrobném věkovém rozboru pacientů, u kterých se malignity vyskytly, byl prokázán vyšší věkový průměr v aktivní skupině (věkový koeficient je nutné brát v úvahu). Současně většina typů nádorů dle svého charakteru musela již být přítomna před vstupem pacientů do studie. Dle závěrů odborného fóra onkologů není omalizumab rizikovou látkou pro vznik malignit [25].

Nežádoucí účinky hlášené v klinických studiích celkové bezpečnosti u populace léčené omalizumabem podle orgánové klasifikace a četnosti výskytu zaznamenává tab. 1. Frekvence výskytu jsou definovány jako: časté (> 1/100; < 1/10), méně časté (> 1/1000; < 1/100) a vzácné (< 1/1000).

Lékové interakce

V průběhu studií nebyly prokázány žádné lékové interakce s užívanou antiastmatickou léčbou. Omalizumab není v organismu metabolizován vazbou na protein či cestou enzymatického systému cytochromu P-450, což jsou 2 hlavní faktory vedoucí k lékovým interakcím [10].

Těhotenství a laktace

Údaje o podávání omalizumabu těhotným ženám nejsou k dispozici. Ve studiích se zvířaty nebyla prokázána embryotoxicita nebo teratogenita, nebyly pozorovány poruchy v období fetálního a neonatálního růstu či v období kojení. Avšak omalizumab, obdobně jako IgG, prochází placentární bariérou nebo do mateřského mléka. Omalizumab je řazen do kategorie rizika v těhotenství B a měl by být užit v období gravidity a laktace pouze tehdy, je-li jeho podání skutečně nezbytné [10, 27].

Ovlivnění pozornosti

Nežádoucí účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje nebyly hlášeny [13].

Dávkování a aplikace omalizumabu

Omalizumab je dodáván v práškové formě, lyofilizovaný, bez konzervačních látek a měl by být uchováván při teplotě 2–8 °C. Každá lahvička obsahuje 150 mg omalizumabu určeného k subkutánní aplikaci. Lék je aplikován v pravidelných dvou- až čtyřtýdenních intervalech. Dávka a frekvence podání je individuální a závisí na hodnotě celkového IgE a hmotnosti pacienta (viz obr. 4). Lék je indikován pacientům s celkovým IgE v rozmezí 30–700 IU/ml s tělesnou hmotností do 150 kg, pacientům mimo uvedené limity by lék neměl být podáván. U pacientů s nižšími hodnotami IgE než 76 IU/ml je možná nižší účinnost přípravku.

Při přípravě roztoku je doporučeno do lahvičky s obsahem 150 mg omalizumabu aplikovat 1,4 ml sterilní vody. Rozpuštění lyofilizovaného přípravku trvá 20 minut, někdy i déle. Pro rozpouštění léku je doporučeno jemně kroužit lahvičkou. Z lahvičky bychom měli získat 1,2 ml roztoku. Subkutánní podání je doporučeno do oblasti deltového svalu ramene, alternativně do stehna. Dávka v jedné injekci je 150 mg. Maximální doporučená dávka, které lze podle schématu dosáhnout, je 375 mg omalizumabu (tedy dvě injekce po 1,2 ml a jedna injekce 0,6 ml) v intervalech každé dva týdny. Po jednorázové dávce se lék z ložiska absorbuje pomalu a dosahuje maximální koncentrace v séru v průměru po 7 dnech, v průběhu léčby po opakovaných dávkách se doba výrazně zkracuje. Průměrný poločas eliminace omalizumabu ze séra činí 26 dní [13, 27].

Balení

Omalizumab je do ČR dodáván firmou Novartis, přípravek nese originální název Xolair (tab. 2).