Aktuálně z klinických studií

Srovnání okamžitého a odloženého pravidelného podávání antiepileptik u časné epilepsie a ojedinělých záchvatů Autoři provedli multicentrickou randomizovanou nezaslepenou studii, ve které bylo 1443 pacientů randomizováno: 1) k okamžité terapii (n = 722; 46 % carbamazepin, 46 % valproat, 3 % phenitoin, 3 % lamotrigin) a 2) k odložené terapii, tzn., že nebyla podána žádná léčba, dokud to lékař i pacient nepovažovali za nutné (n = 721; 332 začalo s antiepileptickou terapií v průběhu studie – 40 % carbamazepin, 43 % valproat, 6 % phenytoin, 5 % lamotrigin). Primární cíle – doba, která uplynula od randomizace do objevení se jakéhokoliv prvního, druhého a pátého záchvatu, prvních tonicko-klonických křečí, dosažení 2leté remise; a podíl pacientů, kteří byli zcela bez záchvatů během 1.–3. roku a 3.–5. roku po randomizaci. Sekundární cíle: nežádoucí účinky a kvalita života. Metoda analýzy intention-to treat. Okamžitá terapie prodloužila čas do objevení se prvního záchvatu – poměr rizik – HR = 1,4 (95% CI: 1,2–1,7; p < 0,0001), druhého záchvatu HR = 1,3 (95% CI: 1,1–1,6; p = 0,0025), neovlivnila však dobu do výskytu pátého záchvatu HR = 1,2 (95 % CI: 0,9–1,5; p = 0,23). Signifikantně ovlivněn byl výskyt prvních tonicko-klonických křečí HR = 1,5 (95 % CI: 1,2–1,8; p < 0,0001). Dosažení dvouleté remise: Po 2 letech bylo bez záchvatů 64 % s okamžitou terapií a 52 % s odloženou terapií (p = 0,023). V pětiletém sledovacím období dosáhlo dvouleté remise 92 % pacientů ze skupiny s okamžitou a 90 % pacientů s odloženou terapií. Téhož výsledku v průběhu 8 let dosáhlo 95 % pacientů ze skupiny s okamžitou a 96 % pacientů ze skupiny s odloženou terapií. Zcela bez záchvatů v období 1.–3. roku po randomizaci bylo 74 % pacientů ze skupiny s okamžitou terapií a 71 % pacientů s odloženou terapií (rozdíl = 3,4 %; 95% CI: -1,6–8,5) a po pětiletém sledování bylo v období 3.–5. roku studie zcela bez záchvatů 76 % pacientů ze skupiny s okamžitou terapií a 77 % pacientů ze skupiny s odloženou terapií – rozdíl = -0,2 % (95% CI: -5,8–5,5). Více nepříznivých událostí – většinou se jednalo o nežádoucí účinky způsobené terapií – bylo pozorováno ve skupině s okamžitou terapií – rozdíl = 8,6 % (95% CI = 3,6–13,6). Kvalita života – po 2 letech byla sledována úzkost, deprese, „ovládání“ (jedincem vnímaná schopnost ovládat vlastní život) – okamžitá terapie nezpůsobila změnu na skóre úzkosti 0,00 (95% CI: -0,82–0,83), změny skóre deprese (-0,28; 95% CI: -0,99–0,43) ani skóre ovládání (-0,18; 95% CI: -1,02–0,66) nebyly rovněž signifikantní. Marson A, Jacoby A, Johnson A, Kim L, Gamble C, Chadwick D, on behalf of the Medical Research Council MESS Study Group: Immediate versus deferred antiepileptic drug treatment for early epilepsy and single seizures: a randomised controlled trial. Lancet 2005; 365: 2007–2013.

Dlouhodobá bezpečnost a tolerabilita vysokých dávek interferonu b-1a u relabující/remitující roztroušené sklerózy (RS); studie PRISMS

Multicentrická dvojitě zaslepená randomizovaná placebem kontrolovaná studie zahrnující 560 pacientů (po 2 letech 506 pacientů) s relabující/remitující RS. Pacientům byla po dobu 2 let podávána aktivní léčba – 1) interferon b-1a (INF b-1a) v dávce 22 mg s.c. 3krát týdně (n = 189), 2) 44 mg s.c. 3krát týdně (n = 184), nebo 3) placebo (n = 187). Na začátku 3. roku studie byla skupina pacientů, kteří dostávali placebo, opětně randomizována k aktivní léčbě v dávce 22 mg s.c. 3krát týdně (n = 85) a 44 mg s.c. 3krát týdně (n = 87) po dobu 2 let, zatímco pacienti s aktivní terapií pokračovali v započaté léčbě. Nejčastěji zaznamenanými nežádoucími účinky byly: problémy v místě aplikace (nejčastěji zánět v místě vpichu, dále bolest a reakce v místě vpichu, kožní nekróza), bolest hlavy a příznaky podobné chřipce (únava, horečka, myalgie, zimnice), rýma, deprese, laboratorní abnormality. Zánět v místě vpichu (během celé studie se vyskytl u 73 % pacientů ve skupině s nižší dávkou a 71 % pacientů ze skupiny léčené INF b-1a v dávce 44 mg), ve skupině placeba se tato komplikace vyskytla u 15 % pacientů. U pacientů převedených na aktivní léčbu byl v obou větvích shodně 66% výskyt. Bolest hlavy (alespoň 1krát v průběhu celé studie byla zaznamenána u 63 % pacientů ve skupině placeba; INF b-1a 22 mg – 69 %; 44 mg – 73 %); u pacientů převedených na aktivní léčbu byla incidence tohoto NÚ 45 % (INF b-1a 22 mg) a 55 % (INF b-1a 44 mg). Příznaky podobné chřipce (influenza-like symptoms; alespoň 1krát během studie) byly zaznamenány u 69 % probandů v obou skupinách. Ve skupině s dávkou 44 mg se nesignifikantně častěji vyskytla zimnice a únava (16 % oproti 10 % ve skupině 22 mg; p = 06). Deprese – během studie byla zaznamenána u 30 % ve skupině INF b-1a v dávce 22 mg a u 33 % pacientů ve skupině INF b-1a 44 mg; ve skupině placeba se vyskytla u 28 % pacientů; nebyla prokázána asociace mezi expozicí INF b-1a a výskytem deprese nebo pokusem či dokonanou sebevraždou. Nejčastějšími laboratorními abnormalitami závislými na dávce byly: asymptomatická lymfopenie, zvýšení hladin jaterních enzymů, asymptomatická trombocytopenie (p = 0,02), tyto abnormality byly obvykle mírné povahy a spontánně vymizely. Závažné komplikace v průběhu léčby: stejná incidence ve skupině INF b-1a jako placeba. Mortalita: žádné z úmrtí nebylo způsobeno INF b-1a. Odstoupení ze studie: srovnatelný podíl pacientů (16 % – 22 mg; 19 % – 44 mg) odstoupil ze studie z obou aktivně léčených skupin; více pacientů ze skupiny s INF b-1a 44 mg odstoupilo ze studie z důvodu nežádoucích účinků (10 % INF b-1a 44 mg vs 5 % INF b-1a 22 mg). Naproti tomu více pacientů opustilo skupinu s nízkou dávkou z důvodu progrese onemocnění (3 % INF b-1a 22 mg vs 1 % INF b-1a 44 mg).

Gold R, Rieckmann P, Changc P, Abdallad J, on behalf of the PRISMS Study Group: The long-term safety and tolerability of high-dose interferon b-1a in relapsing–remitting multiple sclerosis: 4-year data from the PRISMS study. European Journal of Neurology 2005, 12: 649–656.

Vitamin E a donepezil v terapii mírné kognitivní poruchy

Autoři provedli multicentrickou randomizovanou dvojitě zaslepenou paralelní studii, do níž bylo zahrnuto 769 pacientů s amnestickým subtypem mírné kognitivní poruchy. Pacienti byli randomizováni buď k aplikaci vitaminu E (počáteční dávka 1000 IU byla po 6 týdnech zvýšena na 2000 IU), donepezilu (na začátku 5 mg po 6 týdnech zvýšena na 10 mg), nebo k podávání placeba po dobu 3 let. Primárním cílem byla klinicky možná nebo pravděpodobná Alzheimerova demence. Sekundární cíle: vyšetření kognitivních funkcí, pracovního a sociálního fungování. Primárního cíle bylo dosaženo u 212 subjektů (16 % pacientů za rok). Po 3 letech terapie se Alzheimerova demence vyskytla u 73 pacientů ve skupině placeba, 76 pacientů ve skupině vitaminu E a 63 pacientů ve skupině donepezilu. Celkově, ve srovnání s placebem, nebyl rozdíl v rychlosti progrese onemocnění ani ve skupině vitaminu E – HR = 1,02 (95% CI: 0,74–1,41, p = 0,91) ani ve skupině donepezilu – HR = 0,80 (95% CI: 0,57–1,13; p = 0,42). Donepezil snižoval rychlost progrese během prvních 12 a 24 měsíců (po 12 měsících: HR = 0,42 (95% CI: 0,24–0,76; p = 0,04); po 24 měsících: HR = 0,64 (95% CI: 0,44–0,95, p = 0,03), ne však po 36 měsících (p = 0,21). U nosičů jedné nebo více alel apolipoproteinu Ee4 (nosičství bylo významným prediktorem (p < 0,001) progrese k Alzheimerově chorobě) byl donepezil zřetelně účinnější než placebo během celého sledovacího období (po 12 měsících: HR = 0,34 (95% CI: 0,16–0,69, p = 0,003), po 24 měsících: HR = 0,54 (95% CI: 0,35–0,86; p = 0,009, po 36 měsících HR = 0,66 (95% CI: 0,44–0,98; p = 0,04). Vitamin E neovlivňoval rychlost progrese onemocnění, a to ani v podskupině nosičů alely Ee4.

Sekundární cíle: v průběhu prvních 18 měsíců byly několikrát zjištěny významné změny (jedná se o změny kognitivních parametrů stanovených v intervalech 6 měsíců v porovnání s hodnotami při prvním vyšetření) kognitivních funkcí (jazyk, výkonnost a celkové skóre kognitivních domén) ve skupině vitaminu E (oproti placebu). Ve skupině donepezilu došlo častěji k ovlivnění následujících skóre: MMSE, CDR sum of boxes, Global Deterioration Scale, modifikovaného ADAS-cog; rovněž paměti, jazyka a celkového skóre kognitivních domén. Tyto změny se však, rovněž, kromě ovlivnění MMSE po 24 měsících, vyskytovaly v průběhu prvních 18 měsíců studie.

Petersen RC, Thomas RG, Grundman M, et al. Vitamin E and Donepezil for the Treatment of Mild Cognitive Impairment. N Engl J Med 2005; 352: 2379–2388.

Srovnání kombinovaného OTC preparátu (obsahujícího: paracetamol, kyselinu acetylsalicylovou a kofein) se sumatriptanem v časné terapii migrény; studie ASSET

Multicentrická randomizovaná kontrolovaná klinická studie zahrnující 188 pacientů (průměrně 1–8 záchvatů za měsíc – splněna IHS kritéria pro diagnózu migrény s aurou/bez aury; pokud tyto záchvaty nebyly léčeny, dosahovaly nejméně střední intenzity bolesti; pacient byl schopen přicházející záchvat sám rozeznat od běžných bolestí hlavy) bylo randomizováno a 171 následně užilo přípravek – 1) OTC preparát (n = 69) obsahující: paracetamol (denní dávka: 500 mg,), kyselinu acetylsalicylovou (ASA, 500 mg) a kofein (130 mg); 2) sumatriptan (50 mg; n = 67), 3) placebo (n = 35), s instrukcemi užít přípravek při prvních známkách migrenózního záchvatu. Primární ukazatel účinnosti: suma rozdílů změn intenzity bolesti dosažených po 4 hodinách (sum of pain intensity differences – SPID4; měřeno v pravidelných intervalech) po aplikaci přípravku. Výsledky – intenzita bolesti a úleva od bolesti: pacienti užívající OTC preparát měli signifikantně větší snížení intenzity bolesti v intervalu 2–4 hodin po užití preparátu (p ≤ 0,011) oproti sumatriptanu i oproti placebu (už po 90 minutách; p ≤ 0,024). OTC preparát byl rovněž významně účinnější při hodnocení SPID4 oproti sumatriptanu (p = 0,014). Hodnota SPID získaná během 2–3 hodin byla vyšší u OTC než ve skupině placeba (p ≤ 0,022); sumatriptan byl oproti placebu nevýznamně účinnější. Úleva od bolesti dosažená po 2–4 hodinách byla vyšší ve skupině užívající OTC preparát než ve skupině suma-triptanu (p ≤ 0,038), celkové skóre úlevy od bolesti dosažené po 4 hodinách bylo vyšší ve skupině OTC než ve skupině sumatriptanu (p = 0,22); OTC preparát byl významněji lepší než placebo (během 2–3 hodin, p ≤ 0,026), opět byl sumatriptan nevýznamně účinnější než placebo. Odpověď na léčbu – podíl pacientů, u nichž bylo dosaženo mírné nebo žádné bolesti, byl větší ve skupině sumatriptanu (oproti OTC) při hodnocení po 30 minutách (p = 0,012), v intervalu 2.–4. hodiny bylo naopak více respondérů ve skupině OTC preparátu (p ≤ 0,027), od 90. minuty byl rovněž významně účinnější OTC než placebo (p = 0,013), sumatriptan byl opět nevýznamně účinnější něž placebo. Nebyl pozorován rozdíl v četnosti rekurencí záchvatů mezi skupinami. 11,9 % subjektů ve skupině sumatriptanu užilo záchrannou medikaci do 4. hodiny oproti 1,5 % ve skupině OTC preparátu (p = 0,043). Více pacientů ve skupině OTC nemělo žádné nebo mělo jen velmi malé omezení ve výkonu každodenních aktivit ve srovnání se skupinou užívající sumatriptan (p = 0,044). Během 90 minut po aplikaci byl nižší počet pacientů s fotofobií (p ≤ 0,015) a fonofobií (p ≤ 0,044) ve skupině OTC preparátu než ve skupině suma-triptanu. Více pacientů hodnotilo jako účinnou terapii OTC preparát než sumatriptan (p = 0,003), podobně terapii hodnotili i ošetřující lékaři, rozdíl nebyl významný (p = 0,091).

Pozn: Autoři sami podotýkají, že se jedná o malou studii a že výsledky je nutné potvrdit rozsáhlejšími studiemi, kdy by pravděpodobně efekt sumatriptanu vycházel významně rozdílný oproti placebu. Upozorňují na fakt, že většina doposud publikovaných studií s antimigreniky aplikuje léčbu až v pokročilejším stadiu záchvatu, kdy bolest dosahuje nejméně střední intenzity, což neodpovídá běžné praxi, kdy pacienti nevyčkávají s léčbou až do tohoto stadia.

Goldstein J, Silberstein SD, Saper JR, et al. Acetaminophen, Aspirin, and Caffeine Versus Sumatriptan Succinate in the Early Treatment of Migraine: Results From the ASSET trial. Headache 2005; 45: 973–982.

Lithium v prevenci sebevražd, systematický přehled a metaanalýza

Autoři prohledali následující databáze: Cochrane Collaboration Depression, Anxiety and Neurosis Controlled Trials Register, MEDLINE (1966–2002), EMBASE (1980–2002), CINAHL (1982– 2001), PsycLIT (1974–2002), PSYNDEX (1977–1999) a LILACS a provedli systematický přehled a metaanalýzu randomizovaných kontrolovaných studií (n = 32), ve kterých bylo 1389 pacientů léčeno lithiem a 2069 pacientům byla podávána jiná látka (placebo, amitriptylin, carbamazepin, imipramin, divalproex, fluvoxamin, lamotrigin, mianserin, maprotilin, nortriptylin). Primární cíle: sebevražda, úmyslné sebepoškozování (včetně pokusů o sebevraždu) a celková mortalita. Pacienti léčení lithiem měli nižší riziko dokonaných sebevražd (7 studií; 2 úmrtí ve skupině lithia, 11 ve srovnávacích skupinách) OR = 0,26 (95% CI: 0,09–0,77; p = 0,01). Bylo zaznamenáno 7 případů úmyslného sebepoškozování. I když se všechny vyskytovaly ve skupině komparátoru, nikoliv ve skupině lithia, nedosáhl rozdíl vzhledem k nízké incidenci statistické významnosti. Incidence kompozitního cíle složeného z rizika sebevraždy a sebepoškozování byla rovněž nižší ve skupině lithia OR = 0,21 (95% CI: 0,08–0,50; p = 0,0005). Terapie lithiem snižovala i celkovou mortalitu (11 studií), OR = 0,42 (95% CI: 0,21–0,87; p = 0,02).

Cipriani A, Pretty H, Hawton K, Geddes JR. Lithium in the Prevention of Suicidal Behavior and All-Cause Mortality in Patients With Mood Disorders: A Systematic Review of Randomized Trials. The American Journal of Psychiatry 2005; 162: 1805–1819.

Účinnost a bezpečnost vybraných antidepresiv v terapii velké depresivní poruchy, systematický přehled

Prohledány byly následující databáze: MEDLINE, EMBASE, PsychLit; Cochrane Library; a IPA s cílem vyhledat přehledy, randomizované kontrolované klinické studie, metaanalýzy a observační studie publikované v letech 1980–2005. Vyhledáno bylo 46 randomizovaných kontrolovaných studií srovnávajících různá antidepresiva a 24 observačních a placebem kontrolovaných studií. Vzájemné srovnání SSRI – účinnost, terapeutická účinnost: celkem 22 studií; 20 studií zjistilo srovnatelnou účinnost na konci studie, 2 studie odlišné výsledky – escitalopram vs citalopram: 1) více respondérů ve skupině escitalopramu – 64 % vs 53 % (p = 0,021), nicméně studie s podobným uspořádáním rozdíl nepotvrdila; 2) srovnání paroxetin vs fluoxetin – 8 studií: v 7 z nich stejná účinnost, pouze jedna zahrnující 108 pacientů (převážně ženy) a trvající 6 týdnů zjistila významně více respondérů ve skupině paroxetinu – 38 % vs 17 % (p < 0,05). Žádná ze studií sledujících terapeutickou účinnost nezjistila signifikantní rozdíl mezi srovnávanými látkami. SSRI a rychlost odpovědi na léčbu: většina studií zjistila srovnatelné výsledky, pouze jednou byl identifikován rychlejší nástup účinku citalopramu, fluvoxaminu a paroxetinu oproti fluoxetinu, další studie toto pozorování nepotvrdily. SSRI a kvalita života: 9 studií zjistilo srovnatelné výsledky, ojediněle byla hodnocena kvalita spánku: 1 studie prokázala lepší kvalitu spánku u pacientů léčených fluvoxaminem oproti fluoxetinu. Metaanalýza SSRI: paroxetin oproti fluoxetinu – 6 studií (774 pacientů), primární cíl: četnost respondérů na konci studie (terapeutická odpověď na škále HAM-D) – relativní přínos = 1,09 (95% CI: 0,97–1,21); metaanalýza – fluoxetin oproti sertralinu: 5 studií (1190 pacientů) – sertralin ve srovnání s fluoxetinem vykázal lepší terapeutickou odpověď – relativní přínos = 1,10 (95% CI: 1,01–1,22). Srovnání SSRI a 2. generace antidepresiv: účinnost – 24 studií, žádná ze studií nevyhodnocovala terapeutickou účinnost. Většina studií zjistila srovnatelnou účinnost SSRI a 2. generace antidepresiv. Ve 3 studiích byla zjištěna významně lepší odpověď na léčbu venlafaxinem oproti SSRI: 1) venlafaxin vs sertalin – více respondérů (signifikantní pouze zlepšení celkového skóre HAM-D, nikoliv odpověď nebo remise na škálách Montgomery-Asberg Depression Rating Scale; Clinical Global Impression) ve skupině venlafaxinu (83 % oproti 68 %; p = 0,05); 2) venlafaxin vs fluoxetin – 7 studií – 5 zjistilo stejnou účinnost na konci studie (škála HAM-D), 2 významně lepší odpověď venlafaxinu. Rychlost odpovědi na léčbu: 20 studií, průměrně se klinická odpověď dostavila 4–6 týdnů po začátku terapie, mirtazapin oproti fluoxetinu, sertralinu nebo paroxetinu vykazoval rychlejší nástup účinku, nicméně nebyly zjištěny signifikantní rozdíly v odpovědi na léčbu na konci studie. Doklady o rychlejším nástupu účinku venlafaxinu oproti SSRI jsou nejednoznačné. Kvalita života: 6 studií – srovnatelné výsledky, 1 studie – mirtazapin oproti sertalinu – prokázala lepší kvalitu spánku po mirtazapinu. Metaanalýza venlafaxin – fluoxetin: 6 studií (1340 pacientů); odpověď na škále HAM-D – více respondérů ve skupině venlafaxinu. Nežádoucí účinky: pouze 6 studií k hodnocení nežádoucích účinků použilo hodnotící škálu, celková incidence NÚ podobná u všech antidepresiv, profil se liší. Nauzea a zvracení: venlafaxin vs SSRI – častější po venlafaxinu – signifikantně 6 studií, nesignifikantně rovněž 6 studií – průměrná incidence nauzey po venlafaxinu byla 31 % (95% CI: 27–34 %). Sexuální NÚ: různá metodika, pouze ve studiích s bupropionem bylo použito validovaných škál, ve 3 studiích signifikantně méně sexuálních NÚ po bupropionu než po sertalinu, fluoxetinu; bupropion patří k antidepresivům s nejmenší incidencí těchto NÚ. Naproti tomu paroxetin, sertralin a mirtazapin měly více sexuálních NÚ než jiná antidepresiva. Váhový přírůstek: většina studií potvrdila signifikantní změnu váhy (≥ 7%). Studie sledující mirtazapin, paroxetin, fluoxetin, a sertralin měly různý podíl pacientů, mirtazapin vykazoval konzistentní přírůstek 2 kg za 8 týdnů. Mezi SSRI způsoboval největší váhový přírůstek paroxetin, nejmenší fluoxetin. Ostatní NÚ: komparativní studie: závrať – nejčastěji po venlafaxinu (průměrná incidence = 16 % (95% CI: 7–24 %); bolest hlavy (průměrná incidence = 27 % (95% CI: 18–36 %) a insomnie po bupropionu (průměrná incidence = 16 % (95% CI: 13–19 %). 1 observační studie – venlafaxin – signifikatní vzestup diastolického TK. NÚ z kazuistik: hyponatrémie, záchvaty, hepatotoxicita, riziko suicidia u některých antidepresiv, nicméně chybí data z randomizovaných kontrolovaných studií.

Hansen RA, Gartlehner G, Lohr KN, Gaynes BN, Carey TS. Efficacy and Safety of Second-Generation Antidepressants in the Treatment of Major Depressive Disorder. Annals of Internal Medicine 2005; 143 (6): 415–426.

Srovnání carbamazepinu a phenobarbitalu v monoterapii epilepsie

Autoři prohledali databáze Cochrane Central Register of Controlled Trials (4/2004), Medline; Embase, dále reference, kontaktovali odborníky a autory vyhledaných studií a výrobce carbamazepinu. Vyhledávány byly randomizované, quazi-randomizované zaslepené/nezaslepené kontrolované studie sledující terapii parciálních záchvatů nebo generalizovaných tonicko-klonických křečí u dětí i dospělých. Získáno bylo 9 studií, z nichž byly do následující analýzy vybrány 4, zahrnující 684 pacientů. Výsledky jsou vyjádřeny jako poměr rizik HR, přičemž HR > 1 znamená, že sledovaná událost je pravděpodobnější při terapii phenobarbitalem: 1) délka expozice do přerušení terapie HR = 1,63 (95% CI: 1,23–2,15); 2) délka expozice k dosažení 12měsíční remise HR = 0,87 (95% CI: 0,65–1,17); 3) délka expozice do prvního záchvatu HR = 0,85 (95% CI: 0,68–1,05) – při analýze podle typu záchvatu bylo toto období delší u pacientů s parciálními záchvaty léčenými phenobarbitalem, zatímco u pacientů s generalizovanými tonicko-klonickými křečemi při léčbě carbamazepinem.

Tudur Smith C, Marson AG, Williamson PR. Carbamazepine versus phenobarbitone monotherapy for epilepsy. The Cochrane Database of Systematic Reviews. 2005. Issue 4.

Jak ovlivňuje načasování antiepileptické terapie u časné epilepsie nebo zřídka se vyskytujících epileptických záchvatů další průběh onemocnění?

Okamžitá terapie prodloužila dobu do výskytu prvního a druhého záchvatu a prvních tonicko-klonických křečí. Po dvou letech bylo ve skupině s okamžitou antiepileptickou terapií více pacientů zcela bez záchvatů, nedošlo však k ovlivnění dlouhodobé remise.

V dříve publikované části studie PRISMS bylo prokázáno, že interferon b-1a v dávce 44 mg aplikovaný v podkožní injekci 3krát týdně je účinnější v terapii relabující/remitující RS (v parametrech relapsů, disability, zobrazení magnetickou rezonancí) než dávka poloviční(22 mg s.c. tiw). Jaká je snášenlivost těchto vyšších dávek?

Terapie INF b-1a v dávce 44 mg aplikovaná 3krát týdně podkožní injekcí byla dobře tolerována během celé studie, vyšší dávky nebyly asociovány s větší incidencí závažných nežádoucích účinků. Větší podíl pacientů opustil terapii vysokými dávkami z důvodu nežádoucích účinků, terapii nízkými dávkami opouštěli častěji pacienti z důvodu nedostatečné účinnosti.

Je vitamin E nebo donepezil účinný ve zpomalení rychlosti progrese mírné kognitivní poruchy k Alzheimerově demenci?

Po 3 letech studie nebyl vitamin E účinnější než placebo. Donepezil zpomalil progresi onemocnění během prvního a druhého roku, po třech letech nebyl patrný rozdíl oproti placebu. Pouze u nosičů jedné nebo více alel Ee4 byl donepezil zřetelně lepší než placebo po celé sledovací období.

Je sumatriptan účinnější v terapii časného migrenózního záchvatu než kombinovaný OTC preparát obsahující paracetamol, ASA a kofein?

Kombinovaný OTC preparát (obsahující v denní dávce paracetamol 500 mg, ASA 500 mg a kofein 130 mg) byl významně účinnější v redukci intenzity bolesti migrenózního záchvatu.

Ovlivňuje terapie lithiem riziko dokonaných sebevražd, úmyslného sebepoškozování a celkovou mortalitu u pacientů s poruchami nálady (unipolární a bipolární deprese, schizoafektivní porucha, dysthymie a rychlé cyklování)?

Terapie lithiem snížila riziko dokonaných sebevražd, kompozitního cíle (složeného ze sebevražd a sebepoškozování) a celkovou mortalitu u pacientů s poruchami nálady.

Zhodnocení účinnosti, terapeutické účinnosti a bezpečnosti vybraných antidepresiv (SSRI, bupropion, duloxetin, mirtazapin a venlafaxin) v terapii velké depresivní poruchy.

Sledované látky měly velmi srovnatelnou účinnost (event. terapeutickou účinnost) v terapii velké depresivní poruchy a 88 % komparativních studií nezjistilo žádný rozdíl mezi zvolenými terapiemi. Výsledky metaanalýz naznačují mírný, ale signifikantně lepší účinek sertralinu a venlafaxinu v porovnání s fluoxetinem.

Je v monoterapii parciálních a generalizovaných záchvatů účinnější carbamazepin, nebo phenobarbital?

Obě terapie jsou srovnatelné v kontrole onemocnění. Doba do prvního záchvatu byla delší u parciálních záchvatů ve skupině pacientů užívajících phenobarbital, zatímco u nemocných s generalizovanými záchvaty byla delší ve skupině carbamazepinu.