Dávkování inhibitorů protonové pumpy v podmínkách běžné klinické praxe v České republice

Byla provedena neintervenční studie s cílem zjistit výši dávek inhibitorů protonové pumpy v jednotlivých indikacích těchto léčiv. Do studie bylo zařazeno celkem 9071 pacientů, jejichž průměrný věk činil 56,23 ± 15,00 roku s mediánem 57 roků a jejichž průměrná tělesná hmotnost činila 79,38 ± 14,63 kg s mediánem 79 kg. Část pacientů zařazených do studie byla léčena nesteroidními protizánětlivými léčivy nebo kyselinou acetylsalicylovou (n = 3067), glukokortikoidy (n = 320), klopidogrelem (n = 217) nebo warfarinem (n = 806). Nejčastěji předepisovaným inhibitorem protonové pumpy je omeprazol, který byl ve všech indikacích podáván v průměrné dávce 24,04 ± 8,20 mg denně s mediánem dávky 20 mg denně. Průměrné dávky ostatních inhibitorů protonové pumpy (ve všech indikacích) činily v případě pantoprazolu 42,50 ± 10,96 mg denně s mediánem dávky 40 mg, v případě lansoprazolu 31,21 ± 9,84 mg denně s mediánem dávky 30 mg denně, v případě rabeprazolu 20,00 ± 4,33 mg denně s mediánem dávky 20 mg denně a v případě esomeprazolu 42,08 ± 16,78 mg denně s mediánem dávky 40 mg denně. Bylo též zjištěno, že výše dávek omeprazolu vysoce koreluje s tělesnou hmotností pacientů na vysoké hladině statistické významnosti.

Úvod

Správné dávkování inhibitorů protonové pumpy (IPP) je zásadně důležité pro úspěšnou léčbu pacientů v podmínkách každodenní klinické praxe, protože se jednotlivé léčivé látky používají v různých dávkách v jednotlivých indikacích. Případná terapeutická substituce IPP z jakéhokoliv důvodu provedená lékařem by měla reflektovat dávkovou ekvipotenci jednotlivých léčivých látek vztahující se k příslušné indikaci.

Oblast ekvipotence různých léčiv je z hlediska farmakoterapie v podmínkách běžné klinické praxe obvykle problematická. Ekvipotence dávkování IPP je zásadně ovlivněna skutečností, že tato léčiva působí prostřednictvím svých aktivních metabolitů, které vznikají biotransformací zprostředkovanou systémem cytochromu P 450. Všechny IPP jsou substráty CYP2C19, některé jsou pak inhibitory tohoto izoenzymu CYP (zejména omeprazol), což je významné z hlediska lékových interakcí (např. s klopidogrelem).

Patrně nejexaktnější (ale současně nejvíce limitující z hlediska běžné klinické praxe) metodou stanovení ekvipotence IPP je pH-metrie prováděná v dostatečně dlouhém časovém úseku. Výsledky takových studií u zdravých dobrovolníků jsou známy, nejsou však dost dobře aplikovatelné pro populaci pacientů. Druhým možným přístupem při hodnocení ekvipotence dávek různých IPP je porovnání účinku vždy nejméně dvou léčiv u pacientů s některým z onemocnění, která patří do skupiny tzv. žaludeční kyselinou asociovaných chorob. Ve standardním časovém intervalu se zhodnotí ovlivnění symptomů, např. ovlivnění pyrózy před zahájením a po ukončení podávání IPP, anebo pomocí endoskopických metod se zhodnotí zhojení slizničních lézí (např. pacienti s vředovou nemocí nebo s gastroezofageálním refluxem). Slabinou všech kontrolovaných klinických studií bývá odlišnost jejich průběhu v porovnání s podmínkami v běžné klinické praxi. Třetí možný přístup je založen na sledování dostatečně velké populace pacientů v podmínkách běžné klinické praxe a sledování skutečně podávaných dávek IPP a indikací, pro které byly lékařem předepsány. Tento přístup pravděpodobně nejvíce odráží skutečný stav terapie v běžné klinické praxi.

Od roku 2008 je dávkování jednotlivých IPP významné i z hlediska regulace výše úhrady jednotlivých léčivých látek z prostředků veřejného zdravotního pojištění. IPP jsou považovány za v zásadě terapeuticky zaměnitelné a jsou společně uvedeny ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 384/2007 Sb. ve znění vyhlášky č. 386/2011 Sb. v rámci referenční skupiny č. 1/3. Tato referenční skupina se nazývá „léčiva k terapii gastroduodenální vředové choroby a refluxní choroby jícnu, p.o. – inhibitory protonové pumpy a jiná léčiva“ a zahrnuje pět IPP používaných v současné době v ČR – omeprazol (> 10 mg v jedné dávce), pantoprazol, lansoprazol, rabeprazol a esomeprazol. Podle ustanovení § 39c odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění platí: „Základní úhrada léčivého přípravku se rovná základní úhradě referenční skupiny, do které byl léčivý přípravek zařazen. Základní úhrada je úhrada pro obvyklou denní terapeutickou dávku léčivých látek obsažených v léčivých přípravcích a je shodná pro celou referen-
ční skupinu. Referenčními skupinami jsou skupiny léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s obdobnou nebo blízkou účinností a bezpečností a obdobným klinickým využitím.“ Podle ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 376/2011 Sb. je obvyklá denní dávka chápána takto: „Obvyklá denní terapeutická dávka je standardní udržovací dávkou se srovnatelnou účinností pro běžného pacienta v referenční indikaci. Obvyklá denní terapeutická dávka je vyjádřena množstvím léčivé látky na jeden den terapie.“ Podle ustanovení § 39c odst. 2, písm. a) se základní úhrada v referenčních skupinách stanoví ve výši „nejnižší ceny pro konečného spotřebitele připadající na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely zařazených do referenční skupiny, zjištěné v kterékoliv zemi Evropské unie pro léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské účely dostupné v České republice…“. Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že výše obvyklé denní terapeutické dávky stanovená pro jednotlivé léčivé látky ze skupiny IPP může zásadním způsobem ovlivnit výši úhrady jednotlivých léčivých přípravků tyto léčivé látky obsahujících.

Dne 4. června 2009 zahájil Státní ústav pro kontrolu léčiv v Praze (dále jen Ústav) společné řízení o stanovení maximální ceny, stanovení výše a podmínek úhrady a o změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky náležejícími do referenční skupiny č. 1/3 – léčiva k terapii gastroduodenální vředové choroby a refluxní choroby jícnu, IPP, perorální. V průběhu tohoto správního řízení byly stanoveny obvyklé denní terapeutické dávky IPP opakovaně rozdílně.

Dne 10. června 2010 vydal Ústav rozhodnutí, v tomto rozhodnutí Ústav stanovil následující výše obvyklých denních terapeutických dávek (referenční indikace léčba ulcerací gastroduodenálního traktu /peptický vřed žaludku a duodena, refluxní ezofagitida/): omeprazol – 20 mg, pantoprazol – 40 mg, lansoprazol – 30 mg a esomeprazol – 20 mg, proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, jemuž odvolací správní orgán (Ministerstvo zdravotnictví) vyhověl a rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Dne 10. srpna 2011 vydal Ústav další rozhodnutí, v tomto rozhodnutí Ústav stanovil následující výše obvyklých denních terapeutických dávek (referenční indikace: léčba ulcerací gastroduodenálního traktu /např. těžké formy refluxní ezofagitidy, včetně erozivní refluxní ezofagitidy, žaludeční a duodenální vředy/): omeprazol – 40 mg, pantoprazol – 40 mg, lansoprazol – 30 mg, esomeprazol – 40 mg a rabeprazol – 20 mg, i proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání a i toto rozhodnutí odvolací správní orgán zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Dne 26. září 2012 vydal Ústav v pořadí již třetí rozhodnutí, v tomto rozhodnutí Ústav stanovil následující výše obvyklých denních terapeutických dávek (referenční indikace léčba refluxní ezofagitidy): omeprazol – 20 mg, pantoprazol – 40 mg, lansoprazol – 30 mg, esomeprazol – 20 mg a rabeprazol – 20 mg, proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Omeprazol tak měl v průběhu tří let obvyklou denní terapeutickou dávku nejprve 20 mg, poté 40 mg a následně 20 mg, esomeprazol měl stanovenu obvyklou denní terapeutickou dávku 20 mg, poté 40 mg a následně 20 mg, přičemž po celou dobu byla referenční indikací refluxní ezofagitida (samotná nebo jako součást „širší“ indikace léčba ulcerací gastroduodenálního traktu).

Přitom již ze znění platných souhrnů údajů o přípravku (SPC) jednotlivých léčivých přípravků vcelku jednoznačně vyplývá jejich dávkování a tím i terapeutická ekvipotence dávek jednotlivých IPP (viz tab. 1).

V roce 2011 byl v tuzemské odborné literatuře publikován přehledný článek týkající se IPP, ve kterém se uvádí: „V klinické praxi se IPP obvykle používají v následujícím dávkování: omeprazol 20 mg denně, lansoprazol 30 mg, pantoprazol 40 mg, esomeprazol 40 mg a rabeprazol 20 mg denně “ [1]. V metaanalýze studií podávání IPP při akutní léčbě refluxní ezofagitidy byla porovnávána účinnost jednotlivých IPP v následujících dávkách: omeprazol 20 mg denně, lansoprazol 30 mg, pantoprazol 40 mg, esomeprazol 40 mg a rabeprazol 20 mg denně. Bylo zjištěno, že tyto dávky jsou terapeuticky ekvipotentní s tím, že dávky esomeprazolu ve výši 40 mg byly statisticky významně účinnější než dávky omeprazolu ve výši 20 mg [2].

K obdobným výsledkům dospěla další metaanalýza studií podávání IPP u pacientů s refluxní chorobou jícnu se závažnou erozivní ezofagitidou [3]. Opět nebyly nalezeny rozdíly v účinnosti jednotlivých IPP podávaných v těchto dávkách: omeprazol 20 mg denně, lansoprazol 30 mg, pantoprazol 40 mg, esomeprazol 40 mg a rabeprazol 20 mg denně, opět s výjimkou esomeprazolu, u nějž bylo podáváním v dávkách 40 mg denně dosaženo statisticky významně vyšší účinnosti.

Metody

V průběhu roku 2012 byla provedena neintervenční epidemiologická studie s akronymem ESOPP (EPIDEMIOLOGICAL STUDIES DOSAGE PPIs IN GENERAL PRACTITIONERS), jejímž cílem bylo zjištění průměrných dávek léčiv ze skupiny IPP v jednotlivých indikacích u praktických lékařů v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Na studii spolupracovalo celkem 295 lékařů z celé České republiky. Do studie mohl být zařazen pacient, který byl starší 18 let, byl léčen IPP a podpisem potvrdil informovaný souhlas. Studie byla prováděna pomocí tištěného dotazníku, který byl vyplněn ošetřujícím lékařem příslušného pacienta. Nebyla sledována další souběžná medikace, genetický polymorfismus pacientů, ani účinnost či bezpečnost terapie IPP. Hlavním cílem studie bylo zjištění skutečných, reálně podávaných, dávek IPP v podmínkách běžné klinické praxe v jednotlivých indikacích. Dávkou používanou dále v tomto sdělení se rozumí denní dávka.

Výsledky studie ESOPP

Základní informace

Do studie ESOPP bylo zařazeno celkem 9071 hodnotitelných pacientů, z toho bylo 4589 mužů (tj. 50,59 %) a 4482 žen (tj. 49,41 %). Průměrný věk všech sledovaných pacientů činil 56,23 ± 15,00 roku s mediánem 57 (n = 9071). Průměrný věk sledovaných mužů činil 55,80 ± 14,50 roku s mediánem 57 roků (n = 4589) a průměrný věk žen činil 56,68 ± 15,48 roku s mediánem 58 roků (n = 4482). Rozdíly věku mezi muži a ženami byly statisticky významné (p < 0,01). Průměrná tělesná hmotnost všech sledovaných pacientů činila 79,38 ± 14,63 kg s mediánem 79 kg (n = 8965). Průměrná tělesná hmotnost sledovaných mužů činila 86,24 ± 12,87 kg s mediánem 85 kg (n = 4589) a průměrná tělesná hmotnost žen činila 72,27 ± 12,84 kg s mediánem 71 kg (n = 4482). Rozdíly tělesné hmotnosti mezi muži a ženami byly statisticky významné (p < 0,001).

U sledovaných pacientů bylo zjišťováno, zda užívají léčiva, která mají známou gastrotoxicitu (nesteroidní protizánětlivá léčiva, kyselina acetylsalicylová) nebo která mohou zvýšit riziko krvácení (klopidogrel, warfarin). Celkem bylo u 9071 sledovaných pacientů uvedeno 3479 souběžně užívaných léčiv (NSA, glukokortikoidy, klopidogrel nebo warfarin) a na jednoho sledovaného pacienta připadalo průměrně 0,38 souběžně podávaného sledovaného léčiva. V případě souběžného užívání sledovaných léčiv byly zjištěny statisticky významné rozdíly průměrného věku pacientů. Pacienti souběžně léčení NSA nebo glukokortikoidy byli statisticky významně mladší (p < 0,01) než pacienti souběžně léčení klopidogrelem nebo warfarinem. Výsledky jsou uvedeny v tab. 2.

NSA dlouhodobě užívalo 3067 pacientů (tj. 33,81 %), což je výrazně více, než činil počet pacientů, kteří užívali IPP v indikaci gastropatie vyvolaná NSA (n = 1885, tj. 20,78 %). Z těchto 3067 pacientů jich 136 (62 mužů a 74 žen) užívalo souběžně dvě různá NSA – celkový počet užívaných NSA tedy činil 3203 (tab. 3). Z podávaných NSA převažoval diklofenak, který užívalo celkem 1462 pacientů (tj. 16,12 % všech pacientů, respektive 47,67 % pacientů léčených NSA), přičemž průměrný věk pacientů užívajících diklofenak činil 61,56 ± 13,01 roku. Ibuprofen užívalo 1164 pacientů (tj. 12,83 % všech pacientů, respektive 37,95 % pacientů léčených NSA), přičemž průměrný věk pacientů užívajících ibuprofen činil 58,78 ± 15,44 roku. Vůbec nejstaršími pacienty užívajícími NSA byli pacienti užívající tzv. jiná NSA, přičemž jejich průměrný věk činil 63,66 ± 13,95 roku.

Indikace podávání inhibitorů protonové pumpy

U sledovaných 9071 pacientů bylo uvedeno celkem 13 376 indikací podávání IPP, na jednoho pacienta tak připadalo průměrně 1,47 indikace pro podávání IPP. Rozdíly v uvedeném počtu indikací mezi muži a ženami byly statisticky významné (p < 0,001). U mužů byl průměrný počet uvedených indikací připadajících na jednoho pacienta 1,50, u žen pak 1,44. Nejčastější indikací byla refluxní choroba jícnu, která byla uvedena u celkem 4503 pacientů (tj. 49,64 %), z toho byla tato indikace uvedena společně s jinými indikacemi u 3514 pacientů (tj. 38,34 %, respektive 78,04 % všech pacientů s indikací refluxní choroba jícnu). Druhou nejčastější uvedenou indikací byla funkční dyspepsie vyvolaná hyperaciditou, která byla uvedena u celkem 2704 pacientů (tj. 29,81 %), z toho u 1303 mužů (tj. 28,39 %) a u 1401 žen (tj. 31,26 %). Třetí nejčastější uvedenou indikací byla refluxní ezofagitida, která byla uvedena u celkem 2291 pacientů (tj. 25,26 %), z toho u 1247 mužů (tj. 27,17 %) a u 1044 žen (tj. 23,29 %).

Rozdíly ve výskytu jednotlivých indikací podávání IPP mezi muži a ženami byly statisticky významné. Nejvyšší statistická významnost byla zjištěna v případě refluxní ezofagitidy, která byla statisticky významně častější u mužů než u žen (p < 0,001).

Stejně tak byly nalezeny statisticky významné rozdíly průměrného věku pacientů s jednotlivými indikacemi. Pacienti s refluxní chorobou jícnu měli průměrný věk 54,75 ± 14,75 roku, zatímco pacienti léčení IPP v indikaci prevence gastropatie vyvolané NSA měli průměrný věk 61,00 ± 13,92 roku. I tento rozdíl byl vysoce statisticky významný (p < 0,001). Výsledky jsou uvedeny v tab. 4.

Sledovány byly souběhy indikací IPP. Nejčastější indikací v souběhu byla indikace refluxní choroba jícnu, a to spolu s indikací refluxní ezofagitida (n = 1527, tj. 16,83 %, respektive 33,91 % všech pacientů s indikací refluxní choroba jícnu). Výsledky jsou uvedeny v tab. 5.

Zastoupení jednotlivých IPP u pacientů zařazených do studie
Podle celkových spotřeb léčiv ze skupiny IPP v roce 2011 by mělo být v podmínkách České republiky těmito přípravky léčeno přibližně půl milionu pacientů, pokud by tato léčiva byla podávána kontinuálně po dobu celého roku (51,3156 DDD/1000 obyvatel/den, tedy přibližně 5 % obyvatel).
Ve spotřebě za rok 2011 měl nejvyšší podíl omeprazol (74,97 %), přičemž podíl pacientů léčených omeprazolem činil 69,84 %. Zastoupení pacientů léčených esomeprazolem nebo rabeprazolem ve zkoumané populaci pacientů bylo vyšší (2,97 %, respektive 0,36 %), než by odpovídalo spotřebě těchto léčiv v roce 2011 (1,07 %, respektive 0,08 %), což je dáno rostoucí spotřebou těchto léčiv.

Průměrné dávky jednotlivých inhibitorů protonové pumpy

Byla hodnocena průměrná dávka a její medián u jednotlivých IPP (ve všech indikacích) u sledovaných pacientů. Průměrná dávka omeprazolu činila 24,04 ± 8,20 mg a její medián činil 20,00 mg. Průměrná dávka u mužů činila 24,60 ± 8,60 mg s mediánem 20,00 mg a u žen činila 23,48 ± 7,74 s mediánem 20,00 mg. Rozdíl průměrné dávky u mužů a žen byl statisticky významný (p < 0,001).

Průměrná dávka pantoprazolu činila 42,50 ± 10,96 mg a její medián činil 40,00 mg. Průměrná dávka lansoprazolu činila 31,21 ± 9,84 mg a její medián činil 30,00 mg. Průměrná dávka rabeprazolu činila 20,00 ± 4,33 mg a její medián činil 20,00 mg. Průměrná dávka esomeprazolu činila 42,08 ± 16,78 mg a její medián činil 40,00 mg.

Dávkování inhibitorů protonové pumpy v jednotlivých indikacích

Podrobně byly sledovány průměrné dávky a jejich medián u jednotlivých IPP v jednotlivých indikacích. Podrobné výsledky jsou uvedeny v tab. 6.

Závislost dávek omeprazolu na tělesné hmotnosti pacientů

Byl hodnocen vztah mezi průměrnou dávkou omeprazolu a věkem pacientů, respektive jejich tělesnou hmotností, přičemž omeprazol byl vybrán pro tuto analýzu z důvodu dostatečného počtu hodnotitelných pacientů. Podle platných SPC jednotlivých léčivých přípravků obsahujících omeprazol jsou léčivé přípravky, které tuto léčivou látku obsahují, podávány v dávkách nezávislých na tělesné hmotnosti pacientů a u pacientů starších 18 let jsou nezávislé na jejich věku. V případě vztahu mezi průměrnou dávkou a tělesnou hmotností pacientů byla nalezena úzká korelace na vysoké hladině statistické významnosti (p < 0,001). Příčiny této korelace nejsou autorům sdělení známy. Výsledky znázorňuje graf 1.

Diskuse a závěr

Autoři si jsou vědomi, že výsledky studie ESOPP mají své limitace. Výše dávek zjištěné ve studii ESOPP pro jednotlivé indikace ne vždy plně odpovídaly odborným doporučením, respektive řadě různých publikovaných údajů. Na druhou stranu se jednalo o naturalistické observační sledování dávkování v podmínkách běžné klinické praxe, tedy o obraz reálné skutečnosti, v jakých dávkách jsou IPP podávány. Autoři se domnívají, že by bylo v budoucnosti třeba lépe a jednoznačněji formulovat optimální dávkování IPP v jednotlivých indikacích v doporučených postupech, zejména určených pro praktické lékaře. Z tohoto hlediska přinesly výsledky studie ESOPP zcela nový pohled na problematiku dávkování IPP. Značná část pacientů užívá IPP v indikaci prevence gastropatie vyvolané podáváním NSA, což je pozitivní informace. Průměrné dávkování v některých indikacích u všech IPP je nižší, než bylo očekáváno, zejména u refluxní ezofagitidy, což jako pozitivní informaci hodnotit nelze. Za jistý problém považují autoři terminologii uváděnou v indikacích v platných SPC, ta v řadě případů neodpovídá ustálenému názvosloví ani znění uváděném v Mezinárodní klasifikaci nemocí, 10. vydání.

Dávkování IPP je podle platných SPC v jednotlivých indikacích vcelku „uniformní“ bez ohledu na přítomnost dalších faktorů, jako je genetický polymorfismus nebo souběžná terapie jinými léčivy. Ačkoliv jsou IPP biotransformovány zejména na polymorfním CYP2C19 a např. v případě omeprazolu mohou být u pomalých metabolizátorů CYP2C19 zvýšeny průměrné plazmatické hladiny omeprazolu 3–5krát, nejsou u těchto jedinců podávány odlišné dávky omeprazolu. Obdobně je tomu i v případě pantoprazolu, lansoprazolu, rabeprazolu i esomeprazolu. Stejně tak i při podávání IPP s léčivy, která inhibují biotransformaci IPP prostřednictvím CYP2C19 (např. moklobemid), CYP2C9 (např. flukonazol) nebo CYP3A4 (např. ketokonazol), nejsou dávky nikterak odlišné od dávek u pacientů, kteří souběžnou medikaci těmito léčivy neužívají. Právě z tohoto důvodu nebyla sledována souběžná medikace a ani nebyly zjišťovány informace týkající se generického polymorfismu, kde by patrně příslušné informace byly dostupné jen u naprosto zanedbatelného počtu pacientů.

Problematika obvyklých dávek IPP byla v odborné literatuře opakovaně publikována, přičemž za nejvíce věrohodné práce lze považovat metaanalýzy studií. Jednou z takových studií je práce Edwardse a spolupracovníků [2], ve které byly publikovány zcela totožné relace dávek mezi jednotlivými IPP, jaké vyplývají ze závěrů studie ESOPP. Pouze v případě esomeprazolu bylo zjištěno, že v dávkách 40 mg ve srovnání s dávkou 20 mg omeprazolu vykazuje esomeprazol v indikaci refluxní ezofagitidy mírně, statisticky významně (p = 0,02), vyšší účinnost v porovnání s omeprazolem, přičemž v jedné ze tří hodnocených klinických studií nebyl nalezen statisticky významný rozdíl v účinnosti dávek 40 mg esomeprazolu a 20 mg omeprazolu.

Doporučené postupy České gastroenterologické společnosti [4] v indikaci peptický vřed uvádějí následující dávkování v rámci eradikace Helicobacter pylori: pantoprazol 2 × 40 mg, lansoprazol 2 × 30 mg, esomeprazol 2 × 40 mg a omeprazol 2 × 20 mg. Rabeprazol není v doporučených postupech uveden, protože v době jejich publikace (2008) nebyl v České republice ještě registrován.

V přehledné práci Wolfeho z roku 2011 [5] jsou uváděny následující ekvipotence dávek IPP v indikaci gastroduodenální vředová choroba: omeprazol 40 mg, lansoprazol 30 mg, rabeprazol 20 mg, pantoprazol 40 mg a esomeprazol 40 mg. V indikaci refluxní choroba jícnu bez ezofagitidy je pak uváděno následující dávkování: omeprazol 20 mg nebo 20 mg 2krát denně, lansoprazol 30 mg nebo 30 mg 2krát denně, rabeprazol 20 mg nebo 20 mg 2krát denně, pantoprazol 40 mg nebo 40 mg 2krát denně a esomeprazol 20 mg nebo 40 mg denně. Tyto údaje se přitom odvolávají na práci, kterou publikovali autoři Wolfe a Sachs v roce 2000 [6]; v této práci jsou však uvedené výše dávky v případě omeprazolu v indikaci vředová choroba gastroduodenální odlišné, respektive je výslovně uvedena dávka v případě gastroduodenální vředové choroby ve výši 20 mg denně.

Z výsledků studie ESOPP vyplývá, že v podmínkách běžné klinické praxe v České republice v roce 2012 jsou k dávce omeprazolu ve výši 20 mg ekvipotentní dávky pantoprazolu 40 mg, lansoprazolu 30 mg, rabeprazolu 20 mg a esomeprazolu 40 mg, pokud vycházíme z nejčastěji uváděné indikace refluxní choroba jícnu.
Nejčastěji předepisovaným IPP je omeprazol, který byl ve všech indikacích podáván v průměrné dávce 24,04 ± 8,20 mg denně s mediánem dávky 20 mg denně. Průměrné dávky ostatních IPP (ve všech indikacích) činily v případě pantoprazolu 42,50 ± 10,96 mg denně s mediánem dávky 40 mg, v případě lansoprazolu 31,21 ± 9,84 mg denně s mediánem dávky 30 mg denně, v případě rabeprazolu 20,00 ± 4,33 mg denně s mediánem dávky 20 mg denně a v případě esomeprazolu 42,08 ± 16,78 mg denně v mediánem dávky 40 mg denně.
Jistým překvapením, které vyplynulo z výsledků studie ESOPP, bylo zjištění, že průměrná výše dávek omeprazolu významně koreluje s tělesnou hmotností pacientů a že patrně existuje trend závislosti průměrné dávky omeprazolu na věku pacientů.