Imunologie očkování

Úvod

Očkování patří k největším úspěchům medicíny v boji proti infekčním chorobám, neboť je to zatím jediný způsob prevence, který vedl ke snížení nemocnosti a úmrtnosti na infekční nemoci a v některých případech dokonce k jejich eradikaci.

Cílem očkování je navodit dlouhodobou ochrannou imunitu vůči mikroorganismu, která buď zcela ochrání před reinfekcí, nebo podstatně sníží závažnost přirozené infekce. Imunologickou podstatou protektivní imunity je vytvoření imunologické paměti.

Očkování má v historii medicíny své místo už od starověku; za novodobého zakladatele očkování je považován anglický lékař Edward Jenner, který se zasloužil o rozvoj očkování proti pravým neštovicím. Je historickým paradoxem, že pomník tomuto lékaři, vztyčený v roce 1858 na tehdy dokončeném Trafalgarském náměstí v Londýně, musel být záhy pro bouřlivé protesty odstraněn. „Tehdejší konvence nedovolily, aby venkovský lékař stál bok po boku generálů a admirálů – jako by si veřejnou úctu zasluhovali spíše ti, kdo dovedli zabíjet, než ti, kdo uměli lidské životy zachraňovat." [23]

Očkovací látky

Nejúspěšnější vakcíny jsou založeny zejména na indukci neutralizačních protilátek. Jsou to vakcíny obsahující bakteriální toxiny (tetanický nebo difterický toxin, resp. toxoid) nebo vakcíny proti akutním (zejména virovým) chorobám, které po přirozené infekci indukují dlouhodobou imunitu (poliomyelitis, spalničky, zarděnky, příušnice, pravé i plané neštovice). Tyto vakcíny obsahují nejčastěji živé, atenuované mikroorganismy, a mimikují tedy přirozený průběh infekce. V případě toxinů se používají chemicky upravené toxoidy, které si zachovávají imunogennost, ale nejsou toxické.

Větší problém představuje vývoj vakcín proti mikroorganismům, na jejichž likvidaci je zapotřebí aktivace převážně buněčné imunity. Tito mikrobi způsobují chronická onemocnění, u nichž je často imunitní reakce neúčinná, nevede k protektivní imunitě, a naopak může přejít do reakcí imunopatologických, jejichž důsledkem je poškození tkání a orgánů makroorganismu. K těmto chronickým infekcím může dojít i u imunokompetentních jedinců; průběh a výsledek infekce obvykle determinuje určité genetické pozadí [18,21]. Typickými představiteli mikroorganismů vyvolávajících tato onemocnění jsou virus lidské imunodeficience (HIV), virus hepatitidy C (HCV), virus Epsteina-Barrové (EBV), parazité, do určité míry též mykobakteria. Také imunitní reakce na nádorová onemocnění patří do této kategorie neúčinných reakcí, a proto vývoj protinádorových vakcín využívá obdobných postupů jako vývoj vakcín proti těmto chronickým, málo imunogenním infekcím. Předmětem výzkumu je, jak zvýšit imunogenicitu těchto vakcín na základě současných poznatků o molekulových mechanismech imunitní reakce [8,22]. Účinnost očkování na individuální úrovni je ovšem vždy determinována, stejně jako vnímavost k určitým infekcím, genetickým pozadím jedince.

Molekulový základ imunitní reakce na očkovací látky

Rozpoznání antigenu

Při prvním setkání s antigenem, a to jak po imunizaci, tak po přirozené infekci, dochází nejprve ke stimulaci složek nespecifické imunity – makrofágů, polymorfonukleárních leukocytů, žírných buněk a následně také profesionálních buněk předkládajících antigen (APC), tedy zejména dendritických buněk. Rozpoznání mikrobiálních antigenů těmito buňkami je umožněno vazbou struktur, které jsou charakteristické pro mikroby a pro něž mají lidské buňky příslušné receptory. U mikroorganismů se tyto struktury označují jako „microbe associated molecular patterns” (MAMP). Je to například lipopolysacharid společný gramnegativním bakteriím, peptidoglykan a kyseliny teichoové charakteristické pro grampozitivní bakterie, glukany a manany a jiné cukry typické pro plísně a některé viry. Tyto struktury rozpoznají buňky pomocí receptorů (lektinové receptory, receptor pro lipopolysacharid CD14, „toll-like" receptory) nebo prostřednictvím humorálních složek nespecifické imunity (proteiny akutní fáze, komplement, lektin vážící manózu). Aktivací těchto receptorů se spouští dereprese genových úseků kódujících prozánětlivé cytokiny (IL-1, IL-6, TNF, IL-8) a na profesionálních buňkách předkládajících antigen se objevují membránové kostimulační molekuly (exprese molekuly B7.1, CD80, resp. B7.2, CD86). Jak sekrece cytokinů, tak indukce membránových receptorů jsou důležité pro interakci se specifickými složkami imunity [5,14]. V případě očkování umožňuje aktivaci nespecifických složek imunity a APC také vhodné adjuvans (viz dále). Lokální zánětlivá reakce může účinnost očkovací látky zvýšit.

Některé antigeny přímo stimulují také lymfocyty B. Jsou to antigeny, které vyvolávají převážně protilátkovou reakci, tedy toxoidy, subjednotkové a inaktivované vakcíny, eventuálně jak protilátkovou, tak buněčnou (živé virové vakcíny). Lymfocyt B, stimulovaný interakcí nativního antigenu a receptoru pro antigen BCR, produkuje nízkoafinní protilátky třídy IgM. Teprve po interakci se specifickým pomocným lymfocytem T dochází k produkci protilátek třídy IgG (viz dále). Vakcína obsahující intracelulárně žijící mikroorganismy (zejména BCG) vyvolává imunitní reakci buněčného typu se vznikem antigenně specifických Th1 CD4+ lymfocytů především aktivací dendritických buněk produkty infikovaných monocytů a makrofágů.

Osud antigenu v APC a indukce specifické imunitní reakce

Antigen je v APC rozštěpen a antigenní peptidy se spojují s molekulami HLA II. třídy a vystaví se na povrchu. Komplex peptid-HLA je rozeznán receptorem TCR pomocného lymfocytu Th (CD4+). Samotná vazba těchto párů molekul ještě nevede k aktivaci lymfocytu T. Ta je možná až po vazbě dalších párů molekul, tzv. kostimulačních molekul, které APC exprimují. Právě účinná prezentace antigenu spojená s expresí kostimulačních molekul je základem účinného očkování. Vzhledem k tomu, že některé očkovací látky nejsou natolik imunogenní, aby samotný antigen vyvolal tuto reakci, přidávají se k očkovacím látkám tzv. adjuvans. Hlavním principem účinku adjuvans je indukce dostatečného množství kostimulačních signálů a zajištění adekvátní stimulace lymfocytů T. Problematika adjuvancií je probrána v samostatném článku.

Výhodou dendritických buněk, jakožto buněk prezentujících antigen, je, že jsou schopny prezentovat několik různých peptidů, a tak vyvolat stimulaci několika klonů antigenně-specifických lymfocytů T. Indukce polyklonální reakce proti mnoha epitopům očkovacího antigenu je základem úspěšné vakcinace.

Antigenně specifické lymfocyty T se pod vlivem většiny očkovacích látek a jejich adjuvans, které jsou v současné době schválené k humánní aplikaci, diferencují zejména do typu Th2. Lymfocyty Th2 pak rozeznávají lymfocyty B stimulované příslušnými antigeny a poskytují jim signály, které způsobí pomnožení, diferenciaci na plazmatické buňky a sekreci protilátek. Signalizačními molekulami mezi lymfocyty T a B jsou zejména vazebné páry CD40/CD40L, z cytokinů je to zejména IL-4 a IL-6. Pod vlivem interakce T a B lymfocytů se začínají tvořit protilátky třídy IgG, jejichž afinita je vyšší než IgM.

Vakcíny obsahující atenuované živé mikroorganismy, ať už viry nebo mykobakteria, indukují částečně diferenciaci také Th1 lymfocytů. Ty pak představují v případě virových vakcín pomoc pro vznik specifických cytotoxických lymfocytů T CD8+. Kromě neutralizačních protilátek pak zajišťují imunitu v případě reinfekce viry i rychle expandovatelné klony cytotoxických lymfocytů, schopné zabít infikovanou buňku nebo produkcí interferonů zabránit šíření a replikaci viru [15,16,21].

Specifika imunitní reakce v závislosti na místě aplikace očkovacích látek

Subkutánní a intramuskulární aplikace

Očkovací antigen představovaný inaktivovaným proteinem je v místě aplikace pohlcen dendritickými (Langerhansovými) buňkami a dopraven lymfatickými cévami do spádových lymfatických uzlin. Pokud vakcína obsahuje živé mikroorganismy, ty se dostávají částečně i do krevního oběhu a přes něj jsou zachycovány v lymfatických uzlinách. V uzlinách pak probíhá interakce s lymfocyty B přímo a prostřednictvím APC s lymfocyty T. Plazmatické buňky secernují protilátky částečně v uzlině, ale migrují především do kostní dřeně, kde je hlavní sídlo produkce protilátek. Secernované protilátky pak kolují v krevním a lymfatickém oběhu, protilátky třídy IgG difundují i do mezibuněčných prostorů, mohou se dostat i do místa aplikace očkovací látky, kde neutralizují zbylé antigeny, a regulují tak rozsah imunitní reakce.

Polysacharidové antigeny (např. pneumokoky) indukují zejména produkci nízkoafinních protilátek třídy IgM. Dostane-li se polysacharidový antigen do krve při přirozené infekci (např. pneumokoky nebo meningokoky), probíhá tato reakce zejména ve slezině. Význam sleziny v obraně proti bakteriím s polysacharidovým pouzdrem je dvojí: slezinné makrofágy mají díky své vysoké expresi lektinů vysokou očišťovací schopnost vůči cukerným antigenům. Splenické lymfocyty B z marginální zóny vážou silně polysacharidové antigeny a rychle se mění v plazmatické buňky produkující IgM. Při podání subkutánním nebo intramuskulárním proběhne imunitní reakce i v periferních lymfatických uzlinách a dochází i k přesmyku na neutralizační protilátky IgG. Tyto mechanismy vysvětlují zvýšenou náchylnost pacientů po splenektomii k pneumokokovým, event. meningokokovým sepsím a zdůvodňují význam očkování proti polysacharidovým antigenům u pacientů po splenektomii [5,6,13,20].

Fyziologickou nedostatečnost v produkci protipolysacharidových protilátek u dětí do dvou let, popř. u pacientů po splenektomii lze částečně obejít aplikací vakcín obsahujících polysacharidový antigen konjugovaný s proteinem [9].

Slizniční aplikace antigenu

Slizniční aplikace antigenu je výhodná zejména tam, kde základem protektivní imunity je indukce imunitní reakce s tvorbou neutralizačních protilátek třídy IgA, které pak mohou být účinné už na sliznicích v zabránění průniku infekčního agens. Kromě protilátek IgA vznikají slizniční imunizací i efektorové lymfocyty T, které se usidlují v difuzní lymfatické tkáni sliznic na nejrůznějších (i vzdálených místech). Tam jsou pak k dispozici na místech nejvíce exponovaných přirozené infekci. Slizniční imunizace je předmětem velkého zájmu vakcinologů, zejména s ohledem na možnost výroby vakcín, které by umožnily plošné očkování v zemích třetího světa [25]. Slizniční imunitní systém je však uzpůsoben zejména k indukci tolerance, čímž je zajištěna ochrana před možností neadekvátní reakce na množství potravinových antigenů nebo antigenů střevních nepatogenních bakterií. Má-li být imunizace na sliznicích účinná, musí očkovací látka obsahovat korpuskulární antigeny nebo taková adjuvancia, která nasměrují pohlcení antigenu přes M buňky a indukci imunitní reakce v Peyerových placích [19].

Podstata imunologické paměti

Vývoj paměťových lymfocytů B

Část lymfocytů B se nepřemění po stimulaci antigenem na plazmatické buňky, ale stanou se z nich paměťové buňky, které mohou dále pokračovat ve vývoji a zahájit sekundární fázi reakce [4,10,14,15,21]. K ní dochází při použití živých množících se vakcín nebo vakcín, jejichž adjuvans dovolí pomalé uvolňování antigenu, v návaznosti na primární reakci, ve vyšší míře pak po přeočkování. Nízkoafinní protilátky produkované v první fázi imunitní reakce tvoří s očkovacími antigeny imunokomplexy. Ty jsou zachycovány v lymfatických uzlinách a jiných sekundárních lymfoidních orgánech na povrchu folikulárních dendritických buněk (FDC) v primárních lymfoidních folikulech. FDC mohou na svém povrchu skladovat a koncentrovat imunokomplexy až několik let. Tyto imunokomplexy stimulují průběžně lymfocyty B, které vznikly klonální expanzí po primárním styku s antigenem. Ke vzniku dostatečného množství imunokomplexů usazených na povrchu FDC může docházet pouze tehdy, je-li k dispozici dostatek antigenu, což zajistí buď dostatečná první dávka očkovací látky, nebo její opakovaná aplikace, anebo použití vhodného adjuvans s pomalým uvolňováním antigenu.

Po rozeznání antigenu na FDC v primárních lymfoidních folikulech a po obdržení pomocných signálů od specifických pomocných lymfocytů Th začne nové kolo dělení a diferenciace B lymfocytů v procesu zvaném afinitní maturace. Podstatou tohoto jevu jsou mutace variabilních V segmentů genů pro těžké i lehké řetězce a vznik mutantních klonů B buněk nesoucích BCR, jejichž vazebná místa pro antigen se liší od prvotních lymfocytů B, které do tohoto druhého kola vstoupily. V soutěži o omezené množství antigenu přežívají buňky, které nesou BCR vážící s dostatečnou afinitou antigen na povrchu FDC. Naopak hynou buňky, u nichž mutace byly neproduktivní nebo vedly ke vzniku BCR s nízkou afinitou k antigenu. Selekční tlak v průběhu sekundární protilátkové odpovědi stále vzrůstá, neboť množství dostupného antigenu klesá v důsledku vyvázání protilátkami. Afinita výsledných protilátek je ve srovnání s IgM protilátkami z prvního kola obvykle o 4–6 řádů vyšší.

Kromě změn afinity způsobených mutačními a selekčními procesy dochází také k izotypovému přesmyku, tj. k záměně konstantní části produkovaných protilátek, a tvoří se IgG, IgA, IgE. Mechanismus izotypového přesmyku spočívá v ireverzibilním vyštěpení úseků v 3 části genového komplexu pro H řetězce. To, jaké izotypy vznikají, je určováno zejména lokálním působením cytokinů: IL-4 stimuluje především vznik IgG a IgE, TGF-b a IL-10 vznik IgA, IFN-g vznik IgG2. Afinitní maturace i izotypové přesmyky jsou závislé na interakci lymfocytů B s pomocnými lymfocyty T, zejména prostřednictvím interakce CD40/CD40L.

Po imunizaci dochází ke vzniku dlouho žijících plazmatických buněk, které konstitučně secernují vysokoafinní protilátky, které jsou schopny zabránit vzniku infekce v časném stadiu (zabráněním adherence virů nebo bakterií, neutralizací toxinů apod.). Schopnost konstitučně tvořit protilátky však v průběhu let klesá, a je proto nutné přeočkování, zejména u vakcín obsahujících neživé mikroorganismy nebo jejich součásti. Při setkání s infekcí nebo po přeočkování jsou rychle aktivovány paměťové lymfocyty B a T, které zajistí ve zkrácené době účinnou imunitní reakci a obnovení množství vysokoafinních protilátek.

Vývoj paměťových lymfocytů T

Imunologickou paměť zajišťují jak pomocné CD4+ lymfocyty, tak cytotoxické CD8+ [14–16,21]. CD4+ lymfocyty podporují protilátkovou reakci pomocí poskytovanou lymfocytům B, ale podporují i aktivaci CD8+ lymfocytů a makrofágů prostřednictvím sekrece určitého spektra cytokinů (IL-2, IFN-g). I když jev imunologické paměti je znám dlouho, stále jsou určité mezery v pochopení přesných molekulových základů tohoto jevu. Ví se, že v důsledku klonální expanze v průběhu primoinfekce nebo očkování dochází k podstatnému (až tisícinásobnému) nárůstu v prekurzorové frekvenci antigenně specifických lymfocytů T. Většina (až 90 %) efektorových lymfocytů po eliminaci infekce nebo po jednorázovém očkování živými vakcínami hyne a přeživší lymfocyty přecházejí do paměťových. Rozdíl mezi tzv. panenskými a paměťovými, event. efektorovými lymfocyty je několikerý. Panenský lymfocyt T po setkání s antigenem mění svoji receptorovou výbavu v důsledku přeprogramování repertoáru exprimovaných genů. Například panenský lymfocyt CD8+ má neaktivní geny kódující IFN-g nebo cytotoxické molekuly, jako je perforin a granzymy. Tyto molekuly jsou naopak konstitučně exprimovány v paměťových a efektorových lymfocytech CD8+. Paměťové lymfocyty T také exprimují různé povrchové adhezivní molekuly (např. L-selektin) a chemokinové receptory (CCR5), které jim umožňují usídlit se v nelymfatické tkáni, např. ve sliznicích. V těchto místech pak mohou být v případě mikrobiální invaze okamžitě k dispozici a rychle limitovat infekci.

Populace paměťových lymfocytů T se udržuje po dlouhou dobu díky homeostatické proliferaci. Počet paměťových lymfocytů CD8+ zůstává relativně konstantní v čase, odrážející vyrovnaný poměr dělících se a odumírajících buněk. Přesné mechanismy kontrolující tento proces nejsou zcela známy, úloha se připisuje účinku cytokinů IL-2, 7 a 15. Na rozdíl od relativně stabilního počtu specifických CD8+ lymfocytů počet paměťových CD4+ lymfocytů klesá v čase rychleji. Rozdíly v dynamice CD8 a CD4 lymfocytů jsou dány jejich rozdíly v aktivačním prahu, v rozdílné potřebě kostimulačních signálů poskytovaných APC a v různé reaktivitě na cytokiny. Není také zcela objasněno, zda se paměťové lymfocyty T vyvíjejí po stimulaci antigenem přímo z buněk panenských, anebo procházejí stadiem přes efektorové lymfocyty. Podobně jako lymfocyty B také lymfocyty T v průběhu diferenciace a zrání zvyšují svoji afinitu vůči antigenu.

Důležitý pro vývoj vakcín je také poznatek, že při vysoké přetrvávající antigenní zátěži (jaká je typická např. pro některé chronické infekce) nedochází k exponenciální expanzi efektorových a paměťových lymfocytů T, ale naopak tyto buňky ztrácejí funkci (exhausce) a některé jsou i fyzicky eliminovány delecí.

Výzkum v oblasti poznání molekulové podstaty imunologické paměti a její regulace je základem pro vývoj nových druhů účinnějších vakcín, zejména proti chronickým infekcím a nádorům.

Kontraindikace očkování a nežádoucí reakce

Obecné kontraindikace očkování vyplývají z možnosti poškození organismu vakcinací nebo z možnosti, že očkování bude nedostatečně účinné. Očkování se má provádět vždy v období, kdy je jedinec „zdráv". Nežádoucí účinky očkování většinou vyplývají z nerespektování této základní premisy, a to buď podceněním některých stavů (např. stavy rekonvalescence), nebo z důvodu, že počínající onemocnění nelze klinickým vyšetřením identifikovat. Každá vakcína obsahuje v příbalovém letáku seznam obecných kontraindikací. Zde uvádíme specifika očkování pacientů s imunopatologickými stavy.

Očkování imunodeficitních pacientů

Očkování u imunodeficitních pacientů je třeba posuzovat individuálně podle druhu imunodeficitu [5,20]. Limity očkování jsou dány dvěma okolnostmi: vakcína může u imunodeficitního pacienta vyvolat onemocnění, někdy i život ohrožující (očkování živými vakcínami), nebo je očkování neúčinné pro neschopnost indukovat imunitní reakci. Lze zobecnit, že očkování všemi živými vakcínami je u pacientů s vrozenými buněčnými a kombinovanými imunodeficiencemi kontraindikováno. Vzhledem k tomu, že se v ČR očkuje proti tuberkulóze již v prvních dnech po narození, bývá reakce na vakcinaci BCG prvním příznakem závažné imunodeficience. Incidence těžkých kombinovaných imunodeficiencí je asi 1/50 000 porodů, takže tato komplikace může postihnout v České republice asi 2 děti do roka. Tento fakt může mít dvojí důsledek: nepřiměřená reakce pomůže upozornit na závažnou imunodeficienci v počátcích a nasměrovat pacienta včas na specializované vyšetření, dřív než dojde k jiným fatálním infekcím, ale na druhé straně diseminovaná BCG-itida může být příčinou smrti imunodeficitního pacienta. V rodinách, kde se případ imunodeficience vyskytl, doporučujeme oddálit očkování BCG u dalšího potomka do doby, než je laboratorně prokázáno, že dítě nemá imunodeficit. Je otázkou diskuse, zda všeobecně neposunout očkování proti tuberkulóze do vyšších věkových skupin i vzhledem k tomu, že novorozenec má omezenou schopnost reagovat Th1 typem imunitní reakce, zejména pro sníženou schopnost produkce interferonu-g [27].

U pacientů s vrozenými agamaglobulinémiemi je kontraindikováno očkování proti poliomyelitidě živou vakcínou pro vnímavost těchto pacientů k enterovirovým infekcím. Očkovat proti poliomyelitidě se nemá ani u rodinných příslušníků žijících ve společné domácnosti s pacientem. Očkování většinou vakcín je u pacientů s agamaglobulinémiemi neúčinné; je nahrazeno pasivní imunizací ve formě substituční léčby intravenózními imunoglobuliny. Na vakcinaci BCG nereagují pacienti s vrozenými agamaglobulinémiemi neadekvátně a toto očkování není kontraindikováno.

U pacientů s defekty fagocytózy je kromě vakcinace proti BCG naopak vhodné očkovat všemi dostupnými vakcínami, neboť protilátková i buněčná reakce bývá v pořádku. Totéž platí pro deficity v oblasti komplementu, ale u těchto pacientů může být protilátková reakce méně účinná, proto se očkuje i opakovaně za sledování titrů protilátek proti očkovacím antigenům (v intervalech 3–5 let). Doporučuje se doplnit základní očkování očkováním zejména proti Neisseria meningitidis a proti hemofilům a pneumokokům, případně i proti hepatitidě A a B. Proti mikrobům s polysacharidovým pouzdrem je vhodné očkovat všechny pacienty po splenektomii nebo s funkční či morfologickou asplenií.

Očkování alergických pacientů

U alergických pacientů je třeba očkování provádět opatrně, i když závažné reakce bývají naštěstí vzácné [29]. Samotná atopie je stavem s přemrštěnou reaktivitou na zevní antigeny, což se může odrazit i v reakci na očkování. U alergika může dojít k nežádoucí reakci jak na samotnou vakcínu, tak na příměs látek ve vakcíně (vaječné bílkoviny, želatina, antibiotika). I v případech prokázané IgE alergie na vejce (virus se pěstuje na kuřecích embryích) jsou však závažné reakce na spalničkovou vakcínu vzácné [1]. U polyvalentních alergiků je vhodnější podávat vakcíny frakcionovaně.

Očkování pacientů s autoimunitními chorobami

Také autoimunita představuje stav patologické imunitní reaktivity a infekce jsou jedním z faktorů, které se mohou podílet na indukci autoimunity. Studie u pacientů, kteří měli nežádoucí reakce na vakcinaci (pyretické reakce, febrilní křeče), prokázaly vyšší zastoupení haplotypu HLA A1B8, který je s řadou autoimunitních chorob asociován. Tento haplotyp je však spojen i s vyšší rezistencí k infekčním chorobám, např. hepatitidě B nebo AIDS, což je vysvětlováno určitým typem robustnější imunitní reaktivity [18]. Z praktického hlediska je třeba u autoimunitních chorob posuzovat očkování individuálně. Kontraindikováno je očkování v aktivních stadiích autoimunitních chorob a při léčbě vysokými dávkami imunosupresiv. Pokud je pacient v remisi bez léčby nebo na udržovací terapii malými dávkami kortikosteroidů, je třeba zvážit přínos a rizika očkování [2]. Obvykle doporučujeme pouze přeočkování proti tetanu a jiná očkování raději neaplikujeme. Přímá souvislost s určitým typem očkování a konkrétní autoimunitní chorobou však nebyla prokázána [11,26]. Stejně tak nebyla prokázána souvislost se vznikem autismu a očkováním proti spalničkám-příušnicím-zarděnkám, ačkoliv na toto téma probíhala v poslední době diskuse v odborných časopisech [28].

Budoucnost očkování

Rozvoj vakcinologie sleduje několik trendů. U již existujících vakcín je snaha zlevnit jejich výrobu, zvýšit účinnost a bezpečnost. Dostupnost očkování je celosvětovým etickým problémem. Nadějné se zdají tzv. DNA vakcíny, které jsou levné, ale přestože jsou ve výzkumu více než deset let, žádná ještě nebyla schválena pro humánní ani veterinární použití, zejména pro malou imunogennost. Druhé kolo výzkumu je tedy zaměřeno na kombinaci s vhodnými adjuvancii [24]. Zajímavý je výzkum vakcín, které mají genetickou manipulací zabudovánu očkovací látku v potravinách (banány, rajčata) a jimiž by bylo možné perorální imunizací očkovat velké skupiny obyvatel [25]. Velká pozornost je věnována vakcínám proti málo imunogenním chronickým infekcím, jak bylo zmíněno v úvodu, včetně protinádorových vakcín a vakcín určených ke specifické imunoterapii alergických chorob [8,17]. V tomto kontextu je třeba zmínit alespoň výzkum zaměřený na zvýšení imunogenicity antigenu pomocí dendritických buněk. Stejný systém, pouze s jinými kultivačními podmínkami, lze použít i k indukci tolerance u autoimunitních chorob, alergií a v transplantační medicíně [3]. Podrobný přehled nových trendů ve vakcinologii by mohl být námětem dalších přehledných článků.

Práce vznikla částečně v rámci řešení Výzkumného záměru VZ MŠMT 111300001 a projektu Národní výzkumná centra LN0065 Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad.