Kvalifikovaná osoba výrobce léčivých přípravků

Potřeba spolehlivě zajistit kvalitu, a tím i bezpečnost vyráběných léčivých přípravků vedla zákonodárce k přijetí takové úpravy, která konečnou odpovědnost přisuzuje určité fyzické osobě. Tato fyzická osoba je zákonem označována jako „kvalifikovaná osoba výrobce léčivých přípravků“. Současná právní úprava vztahující se ke kvalifikované osobě vychází z požadavků uvedených v kapitole IV (články 40 až 53) směrnice 2001/83/ES ve znění směrnice 27/2004/ES. V českém právu jsou požadavky této směrnice transponovány zejména do zákona o léčivech (zákon č. 79/1997 Sb.). Uvedené sdělení se zabývá požadavky na kvalifikovanou osobu a jednotlivými druhy právní odpovědnosti, které se mohou kvalifikované osoby týkat. Jde o odpovědnost správní, odpovědnost pracovněprávní nebo odpovědnost obchodněprávní, odpovědnost občanskoprávní a event. i odpovědnost trestněprávní.

Základní právní normy

Potřeba spolehlivě zajistit kvalitu, a tím i bezpečnost vyráběných léčivých přípravků vedla zákonodárce k přijetí takové úpravy, která konečnou odpovědnost přisuzuje určité fyzické osobě. Ta v případě pochybení osobně ponese důsledky přísných sankcí, přičemž se této odpovědnosti nemůže žádným způsobem zbavit. Pokud by totiž za kvalitu vyráběných přípravků odpovídal např. pouze výrobce, mohly by konec výrobního řetězce formálně zaštiťovat právnické osoby bez většího majetku, které by v konečném důsledku ochránily všechny osoby mající z výroby prospěch před případnými sankcemi. Zákonodárce předpokládá, že kvalitě vyráběných léčivých přípravků bude věnována mnohem větší pozornost, pokud za ni bude osobně ručit konkrétní člověk. Tato fyzická osoba je zákonem označována jako „kvalifikovaná osoba výrobce léčivých přípravků“. Její postavení je velmi citlivé a dalo by se očekávat, že ve firmách bude mít poměrně výsadní pozici.

Zákon o léčivech zná i další „kvalifikované osoby“, konkrétně jde o kvalifikovanou osobu distributora, kvalifikovanou osobu zařízení transfuzní služby, kvalifikovanou osobu výrobce medikovaných krmiv a kvalifikovanou osobu pro farmakovigilanci. Tento článek se bude zaobírat pouze kvalifikovanou osobou výrobce, pro niž se bude dále používat pouze označení „kvalifikovaná osoba“.

Současná právní úprava vztahující se ke kvalifikované osobě vychází z požadavků uvedených v kapitole IV (články 40 až 53) směrnice 2001/83/ES ve znění směrnice 2004/27/ES. V českém právu jsou požadavky této směrnice transponovány zejména do zákona o léčivech (zákon č. 79/1997 Sb.). Podrobnosti o výrobě a distribuci léčiv jsou uvedeny ve vyhlášce č. 411/2004 Sb. Mimoprávním, a tedy z formálního hlediska právně nezávazným zdrojem pravidel pro tuto oblast pak je pokyn Státního ústavu pro kontrolu léčiv VYR 32, jehož doplněk 16 se věnuje právě otázkám souvisejícím s kvalifikovanou osobou. Pokyny SÚKL nicméně zcela bez právního významu nejsou, protože ten, kdo podle nich postupuje, tak činí v dobré víře.

Zákon o léčivech s jedinou drobnou výjimkou požadavkům směrnice na kvalifikovanou osobu odpovídá. Proto se také směrnici nebudeme zvlášť věnovat. Stejně tak pomineme oblast veterinárií a přípravků pro klinické hodnocení.

Problematikou výroby léčiv se zabývá a upravuje ji § 41 zákona o léčivech. Zde se říká, že léčivé přípravky jsou oprávněny vyrábět osoby, kterým byla tato činnost povolena SÚKL, přičemž povolení podléhá výroba úplná, výroba dílčí i jakékoli výrobní postupy, včetně přebalování, balení nebo úpravy balení. SÚKL může připustit, aby výrobci zadali provedení určitých stupňů výroby jiným osobám, přičemž jde-li o osoby provozující činnost v České republice, musí takové osoby být výrobci léčivých přípravků nebo kontrolními laboratořemi. Kvalifikovaná osoba výrobce je pak odpovědná za zabezpečení toho, aby každá šarže léčivého přípravku byla vyrobena a kontrolována v souladu s tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, registrační dokumentací a rozhodnutím o registraci.

Tato úprava je v jistém ohledu poměrně nejasná, protože vzniká otázka, zda výrobci, jimž bylo provedení určitých stupňů výroby zadáno, mají také mít pro tuto konkrétní operaci kvalifikovanou osobu, a zejména jaká je případná odpovědnost takovéto kvalifikované osoby. Odpovědi se lze dobrat pouze výkladem, a to poměrně složitým. Jestliže zákon říká, že osoby provádějící určité stupně výroby jako subdodavatelé musí, pokud jsou na území ČR, být výrobci léčivých přípravků, pak musí splňovat požadavky kladené na takové výrobce. Jedním z požadavků je doložení služeb alespoň jedné kvalifikované osoby. Jenomže kvalifikovaná osoba odpovídá za zabezpečení toho, aby každá šarže léčivého přípravku byla vyrobena a kontrolována v souladu se zákonem o léčivech, jeho prováděcími předpisy, registrační dokumentací a rozhodnutím o registraci příslušného léčivého přípravku. Je pak sporné, zda dodání tablet k zabalení je propuštěním léčivého přípravku, nebo zda se na tento úkon pohlíží jako na dodání polotovaru, tedy na úkon, který účast kvalifikované osoby nevyžaduje. Pokud by došlo například k dodávce granulátu k tabletování, je problém ještě více zvýrazněn. Bohužel, definice léčivého přípravku uvedená v zákoně nám vůbec nepomůže, protože podle ní je těžké odlišit léčivý přípravek od léčiva definovaného tamtéž. Není to ovšem vina českého zákonodárce, tyto nepoužitelné definice se do zákona dostaly převzetím ze směrnice. Situaci ještě poněkud komplikuje sám zákon tím, že používá pojmy „léčivý přípravek“ a „konečný léčivý přípravek“, nicméně nikde v zákoně se s nějakým vysvětlením vztahu mezi těmito pojmy a kvalifikovanou osobou nesetkáme. Směrnice 2001/83/ES nám situaci komplikuje stejně tak, protože v článku 51 odst. 3 říká, že „ve všech případech a zejména tam, kde jsou léčivé přípravky propouštěny do oběhu, musí kvalifikovaná osoba….“ Směrnice tedy naznačuje, že dodání tablet k zabalení vyžaduje účast kvalifikované osoby. Jenomže pokud je nějakého procesu účastna kvalifikovaná osoba, pak musí platit, že tato kvalifikovaná osoba nese i odpovědnost.

Pokyn SÚKL VYR 32, přesněji jeho doplněk 16, je v tomto ohledu silně problematický. Setkáme se zde s tvrzeními, která předpokládají existenci kvalifikovaných osob i u výrobců meziproduktů (což je v souladu se zákonem), ale i s tvrzeními, která mohou kvalifikované osoby svádět k takové interpretaci, že kvalifikovaná osoba propouštějící šarži může převést svou odpovědnost na kvalifikovanou osobu dodavatele. Například se zde uvádí: “Kvalifikovaná osoba schvalující šarži konečného přípravku může buď převzít osobní odpovědnost za laboratorní zkoušky, nebo přihlédnout k potvrzení zkoušek a výsledků vydaných jinou kvalifikovanou osobou.“ Z toho bychom mohli vyvozovat, že kvalifikovaná osoba je nadána možností uvážení, zda odpovědnost přijme či nikoli. Tak tomu ovšem v žádném případě není, protože odpovědnosti založené přímo zákonem nemůže být nikdo na základě pokynu státního orgánu zproštěn. Celý tento doplněk 16 je překladem doplňku 16 pokynu Evropské komise „EU Guide to Good Manufacturing Practice“, který je jednak sám o sobě po právní stránce nepříliš kvalitním textem, ale hlavně jde o překlad nepřesný, a to v tom smyslu, že anglické „should be“ je zde nesprávně překládáno jako „mělo by být“, ačkoliv je nutno toto spojení překládat jako „musí být“. Angličané mají „must“ nebo „have to“ vyhrazeno pouze pro velmi silně podřízené osoby nebo pro malé děti a jejich použití vůči svéprávným osobám se považuje za nezdvořilé. Tam, kde my běžně používáme „muset“, se tedy používá „should“. Tento překladatelský nedostatek se v doplňku 16 velmi silně projevuje v jeho podstatné části 4 uvádějící obecná pravidla, kde se v bodě 4.1 říká: „Správná výroba konkrétní šarže přípravku, bez ohledu na to, na kolika místech probíhá, by ovšem měla být celkově posuzována tou kvalifikovanou osobou, která schvaluje danou šarži konečného přípravku před propuštěním.“ Český překlad bohužel uvádí slova „should be“ jako „by měla být“ – správně by mělo být přeloženo jako „musí být“. Anglické znění doplňku tedy podporuje výklad, že činnosti kvalifikované osoby delegovat lze, ale odpovědnosti za celý výrobní proces se propouštějící kvalifikovaná osoba nijak zprostit nemůže. Ke stejnému závěru vede i tvrzení uvedené v doplňku 16 v bodě 5.3, který se věnuje situaci, kdy jsou některé mezistupně výroby zajišťovány jinou společností. Zde, pokud bychom použili správný překlad, se uvádí: „Kvalifikovaná osoba dodavatele může přihlédnout k potvrzení příslušného stupně kvalifikovanou osobou dodavatele, ale nese odpovědnost za zajištění toho, že tato práce bude vykonána v souladu s podmínkami písemné dohody. Šarže konečného přípravku musí být schválena kvalifikovanou osobou výrobce odpovědného za propouštění šarže na trh.“ Otázka zániku či souběžné existence odpovědnosti kvalifikovaných osob subdodavatelů není řešena nikde. Odpověď se nenalezne ani na stránkách Evropské asociace kvalifikovaných osob (European QP Association, založena v roce 2006), kde se vyjadřují pouze k situaci, zda lze v rámci firmy delegovat úkoly – odpovídají, že delegovat úkoly lze, odpovědnost nikoli. V každém případě by si tato záležitost zasloužila jednoznačnější úpravu, nicméně je nutno vědět, že s ohledem na zmatek ve směrnici a v evropském pokynu jde o úkol pro českého zákonodárce jen obtížně splnitelný.

Požadavky na kvalifikovanou osobu

Je stanoveno, že kvalifikovaná osoba musí mít řádně ukončené vysokoškolské studium, které poskytuje vysokoškolské vzdělání, zahrnující alespoň 4 roky teoretické a praktické výuky v jedné z následujících oblastí vzdělání – farmacie, lékařství, veterinární lékařství, chemie nebo biologie, přičemž dále platí, že studium musí zahrnovat teoretickou a praktickou výuku alespoň těchto základních předmětů: aplikovaná fyzika, obecná a anorganická chemie, organická chemie, analytická chemie, farmaceutická chemie, včetně kontroly léčiv, obecná a lékařská biochemie, fyziologie, mikrobiologie, farmakologie, farmaceutická technologie, toxikologie a farmakognozie. Je zřejmé, že požadavky na kvalifikovanou osobu jsou formovány podle studijních plánů farmaceutických fakult. Zákon dále v souladu se směrnicí umožňuje i odchylky od předepsaného trvání a modelu studia – jde o reakci na skutečnost, že v některých členských státech je studium uspořádáno prostě jinak. Český zákon o léčivech bohužel nenaplňuje požadavek směrnice spočívající v tom, že pokud získaný diplom nebo vysvědčení nebo jiné potvrzení formálního vzdělání nesplňuje kritéria výuky základních předmětů, pak příslušný úřad členského státu zajistí, aby dotčená osoba poskytla důkaz o tom, že má odpovídající znalosti daných předmětů. Tímto opominutím českého zákona se omezuje okruh osob, kterým by pozice kvalifikované osoby mohla být přístupná. Připravovaný text nového zákona o léčivech tuto možnost k datu přípravy tohoto textu obsahuje.

Kvalifikovaná osoba má své povinnosti i v případě dovozu léčivého přípravku ze třetích zemí – této otázce se budeme věnovat v příštím čísle.

Právní odpovědnost kvalifikované osoby ve farmaceutické firmě

Pokud jde o otázku právní odpovědnosti kvalifikované osoby, je třeba uvést, že existuje hned několik druhů právní odpovědnosti, které se mohou – podle okolností případu – kvalifikované osoby týkat. Jde o odpovědnost správní, odpovědnost pracovněprávní nebo odpovědnost obchodněprávní, odpovědnost občanskoprávní a popřípadě i odpovědnost trestněprávní. Zde je již na počátku dlužno podotknout, že právní odpovědnost kvalifikované osoby není totožná s právní odpovědností farmaceutické společnosti jakožto výrobce léčivého přípravku (či držitele rozhodnutí o jeho registraci). Zde – opět podle okolností případu – může dojít k tomu, že vznikne odpovědnost kvalifikované osoby či odpovědnost farmaceutické společnosti, popřípadě odpovědnost obou. Může dojít i ke kumulaci odpovědností z několika právních důvodů (např. při jednom porušení povinnosti může současně vzniknout odpovědnost za správní delikt a odpovědnost za škodu a podobně).

Evropské komunitární právo upravuje pouze některé aspekty odpovědnosti, a to zejména ve směrnici č. 2001/83/ES ve znění směrnice č. 2004/27/ES, dále ve směrnici č. 2001/20/ES a ve směrnici č. 2005/28/ES. V řadě aspektů se však právní odpovědnosti dotýkají i jiné předpisy práva ES. Tak například pokud jde o otázku odpovědnosti za škody způsobené vadou léčivého přípravku třetím osobám (tj. především pacientům), je úprava obsažena ve směrnici č. 85/374/EHS.

Pokud jde o české právní předpisy, je úprava odpovědnosti kvalifikované osoby (a také farmaceutické společnosti) obsažena rovněž v řadě předpisů.

Odpovědnost správní

Zákon o léčivech upravuje odpovědnost kvalifikované osoby za porušení jejích povinností. Porušení těchto povinností představuje správní delikt. Zde je třeba upozornit na jednu podstatnou skutečnost, a to na fakt, že odpovědnost za správní delikt je objektivní, tj. bez ohledu na zavinění.

Podle ustanovení § 57 odst. 8 zákona o léčivech lze uložit pokutu do výše 500 tisíc Kč kvalifikované osobě výrobce nebo kvalifikované osobě zařízení transfuzní služby, která poruší závažným způsobem povinnost stanovenou tímto zákonem. Zákon o léčivech pamatuje také na správní odpovědnost výrobce léčivých přípravků s ohledem na kvalifikovanou osobu. Podle ustanovení § 57 odst. 6 zákona o léčivech lze uložit pokutu do výše 1 milionu Kč výrobci léčivých přípravků, který nezajistí služby kvalifikované osoby nebo zajistí služby kvalifikované osoby, která nesplňuje požadované odborné předpoklady, nebo který nedodrží při výrobě léčivých přípravků pravidla správné výrobní praxe nebo který nezajistí při dovozu léčivého přípravku ze třetí země, aby byl přípravek vyroben v souladu s pravidly správné výrobní praxe.

Návrh nového zákona o léčivech obsahuje některé změny ohledně ukládání a výše sankcí, avšak vzhledem k tomu, že bude teprve projednáván a v průběhu legislativního procesu může doznat značných změn, nebudeme se jím v tomto článku zabývat.

Odpovědnost pracovněprávní

Tato odpovědnost kvalifikované osoby za porušení jejích povinností může nastoupit v případě, že jde o zaměstnance výrobce. Odpovědnost pracovněprávní má několik aspektů. Jednak jde o odpovědnost za škodu, kterou zaměstnanec způsobil zaměstnavateli. Upravují ji § 250 a násl. zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zde je zaměstnanec oproti zaměstnanci s jinými druhy odpovědnosti privilegován ve dvojím ohledu. Za prvé jde o to, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli pouze za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zákoníku práce). S výjimkou odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů je důkazní břemeno vždy na straně zaměstnavatele. Zaměstnavatel tedy musí prokázat nejen porušení povinnosti, výši vzniklé škody a příčinnou souvislost, ale také zavinění, tj. že zaměstnanec jednal buď úmyslně, anebo že se dopustil nedbalosti (což je v praxi mnohem častější). Za druhé jde o omezení výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli. Podle ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, jímž způsobil škodu. Toto omezení však neplatí, pokud byla škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel (zde například tím, že nezajistil kvalifikované osobě dostatečně dobré podmínky pro výkon její funkce, adekvátní laboratorní vybavení atd.), hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Dále jde o odpovědnost za porušení pracovní kázně, kde podle závažnosti nastupuje možnost výpovědi z pracovního poměru, nebo dokonce možnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. Protože tyto otázky mají obecný dopad a netýkají se pouze kvalifikovaných osob, nebudeme se jim v tomto článku dále věnovat a ponecháme je na některém z budoucích pojednání.

Odpovědnost obchodněprávní

Na rozdíl od odpovědnosti pracovněprávní může obchodněprávní odpovědnost kvalifikované osoby vůči výrobci nastoupit v případě, že nejde o zaměstnance výrobce, ale že tato osoba zajišťuje výrobci své funkce na základě smlouvy. Jde tedy o situaci, kdy kvalifikovaná osoba je podnikatelem a s výrobcem uzavřela smlouvu, na jejímž základě plní příslušné povinnosti. Zde se uplatní příslušná ustanovení obchodního zákoníku. V případě, že porušením povinností této kvalifikované osoby vznikne výrobci škoda, odpovídá za ni tato osoba. Odpovědnost obchodněprávní se liší od odpovědnosti pracovněprávní v celé řadě aspektů.

Nejpodstatnějším rozdílem je jednak to, že jde o odpovědnost objektivní. Jak bylo diskutováno již v našem dřívějším článku „Některé otázky odpovědnosti za škodu v souvislosti s podáním léčivého přípravku při poskytování léčebné péče“ (Remedia 4/2006), na vznik objektivní odpovědnosti nemá vliv, zda vznikla v důsledku zavinění nebo bez zavinění. Proto se odpovědná osoba nemůže této odpovědnosti zprostit poukazem na fakt, že se nedopustila žádného úmyslného jednání ani žádné nedbalosti. To může mít v případě kvalifikované osoby výrobce značný význam, neboť tato osoba odpovídá za případné chyby (např. za nehomogenitu šarže, spočívající třeba v záměně jedné jediné tablety či ampulky v celém velkém balení) i v případě, že provedla veškerá testování vzorků a další opatření a k nedostatkům v šarži tedy došlo bez jejího zavinění. Odpovědnosti se může zprostit pouze v případě okolností vylučujících odpovědnost podle § 374 a násl. obchodního zákoníku. Druhým zásadním rozdílem je to, že neplatí žádné omezení výše škody – kvalifikovaná osoba zde odpovídá v plném rozsahu za vzniklou skutečnou škodu i za ušlý zisk. Proto je v tomto případě velice vhodné uzavřít pojištění pro případ škody, neboť škoda může dosáhnout značné výše.

Odpovědnost občanskoprávní

Zde jde v prvé řadě o vztah mezi výrobcem, resp. držitelem rozhodnutí o registraci léčivého přípravku a pacientem, který byl poškozen v důsledku vady tohoto přípravku. Jedná se tedy o situaci, kdy v průběhu výroby došlo ze strany výrobce léčivého přípravku či kvalifikované osoby k porušení povinností, čímž vznikla vada přípravku a takovýto vadný přípravek poškodil pacienta. O této odpovědnosti podrobně pojednává výše citovaný článek v časopise Remedia č. 4/2006. Na tomto místě je třeba jen doplnit, že v takovém případě se pacient může domoci náhrady škody na výrobci, resp. držiteli (zde jde o občanskoprávní odpovědnost). Výrobce pak následně tuto škodu může požadovat na kvalifikované osobě (přičemž mezi výrobcem a kvalifikovanou osobou se již jedná o pracovněprávní anebo obchodněprávní odpovědnost – viz výše).

Odpovědnost trestněprávní

Pro úplnost je na závěr kapitoly o právní odpovědnosti kvalifikované osoby výrobce nutno upozornit i na možnou odpovědnost trestněprávní. Zde se jedná vždy o odpovědnost za zavinění, typicky jde o nedbalost.

Při značné intenzitě porušení povinností kvalifikované osoby výrobce může dojít i ke spáchání některého z ohrožovacích trestných činů (např. trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 180 trestního zákona). K takové situaci dojde například tehdy, když kvalifikovaná osoba neprovede potřebné testování a neodhalí záměnu obsahu balení a do oběhu se dostane ampulka přípravku označená jako anestetikum, ačkoli ve skutečnosti obsahuje periferní myorelaxans, jako se to v roce 2006 stalo v Polsku. Pokud se přípravek dostane skutečně do oběhu a hrozí reálné riziko, že dojde k otravě pacienta, sama existence tohoto rizika stačí k tomu, aby byl spáchán některý z ohrožovacích trestných činů.

Pokud je však v tomto případě daný přípravek pacientovi aplikován a skutečně dojde k otravě, může již jít o jiné trestné činy. V případě vzniku skutečné újmy (např. ublížení na zdraví, těžké újmy na zdraví) v příčinné souvislosti s takovým porušením totiž může dojít i ke spáchání některého z poruchových trestných činů (například trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 223 až § 224 trestního zákona).

Na tuto skutečnost pamatuje i zákon o léčivech. Podle ustanovení § 41d odst. 5 zákona o léčivech má totiž Státní ústav pro kontrolu léčiv v případě zjištění závažných porušení zákona ze strany kvalifikované osoby výrobce, zejména pokud došlo k ohrožení veřejného zdraví, oznamovací povinnost vůči orgánům činným v trestním řízení.