Přehled některých významných případů evropského práva ve farmacii
Francis Geoffrey Jacobs odchází Významné osobnosti farmaceutického průmyslu bývají obvykle v postavení CEO velkých firem, nicméně podíváme-li se na praxi ESD v oblasti farmacie, zjistíme, že i zde nalezneme člověka, který tvář současného prostředí farmaceutického obchodu dotvářel výrazným způsobem. Je jím generální advokát Francis Geoffrey Jacobs. Generální advokát připravuje pro ESD odborný názor na věc, přičemž se s předloženým případem vypořádává ze všech možných hledisek na značně vysoké úrovni právních teorií. ESD poté s takovýmto stanoviskem dále pracuje, přičemž v asi 80 % případů se jím i řídí. Francis Jacobs působí u ESD jako generální advokát od roku 1988 a je nejdéle působícím členem ESD. Dne 26. října 2005 přednesl v rámci cyklu interních konferencí ESD přednášku věnovanou roli generálního advokáta – jakkoli tato přednáška nebyla formálně nijak odlišena, šlo o přednášku na rozloučenou.
Francis Jacobs se narodil 8. 11. 1939, je absolventem Nuffield College v Oxfordu. Z bohatého profesionálního životopisu uvedeme pouze, že byl činný jak v akademické oblasti – University of Glasgow, University of London (profesura evropského práva), King´s College, tak jako praktikující právník se zaměřením na evropské právo a později soudce, působil i v orgánech Rady Evropy (Komise pro lidská práva) a Evropských společenství (Legal Secretary u Evropského soudu). Členem ESD se jako generální advokát stal v roce 1988.
V oblasti farmacie je autorem stanovisek pro rozhodnutí případů Upjohn v Paranova, BMS v Paranova, MSD v Paranova (paralelní importy – přebalování). V oblasti paralelních importů je autorem stanoviska ke zcela zásadnímu případu Silhouette (vyčerpání práv – vyslovena zásada přípustnosti pouze komunitárního vyčerpání práv) a stanoviska k případu Syfait v Glaxo (vyslovil názor, že dodavatel v dominantním postavení má právo omezovat dodávky jako obranu proti paralelním importům). Předkládal stanovisko k případu Španělsko v Radě, kde Španělsko neúspěšně napadlo oprávnění Rady přijmout nařízení o dodatkových ochranných osvědčeních na léčiva (SPC). V oblasti SPC předkládal stanovisko v případu BASF AG v Bureau voor de Industriele Eigendom (otázka nečistot při posuzování SPC), Pharmacia Italia SpA (otázka, zda registrace veterinárního přípravku má vliv na SPC humánního přípravku). Předkládal stanoviska i v některých případech týkajících se registrací léčiv, například v případech Novartis, AstraZeneca či Smith-Kline Beecham (otázky zkrácených registrací s odkazem na referenční přípravek).
Francise Jacobse u ESD nahradí Eleanor Sharpston, která bude skládat slavnostní slib 10. ledna 2006. Eleanor Sharpston vyučuje práva na Cambridge University. Koncem osmdesátých let minulého století u ESD pracovala jako asistentka britského soudce u ESD, nynějšího Lorda Slynna of Hadley.
Význam rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) je pro právo Evropských společenství (ES) a potažmo pro každodenní chod firem zásadní. Judikatura ESD má přitom na právo ES vliv hned z několika hledisek. ESD je orgánem, kterému přísluší autoritativně vykládat jednotlivá ustanovení právních předpisů ES, čímž má zajistit jednotný výklad a provádění práva ES ve všech členských státech. ESD rovněž řeší žaloby proti členským státům, kdy některý stát neprovádí či provádí nesprávně právo ES, a rozhoduje také o žalobách proti rozhodnutím orgánů ES (především Komise). Z hlediska objektivity je nutno podotknout, že při svém rozhodování ESD mnohdy vykládá právo ES nesmírně široce, značně extenzivním způsobem a některé klíčové principy dokonce pouze „vyvodil ze smyslu" i tam, kde platné právo žádné ustanovení nemělo. Takový přístup však na druhé straně představuje nezanedbatelné nebezpečí pro právní jistoty. Příkladem může být princip nadřazenosti práva ES nad právem členských států (resp. přednosti práva ES), který nebyl obsažen v žádné ze smluv, které členské státy uzavřely, a byl vytvořen pouze ESD. Tento princip má přitom dalekosáhlé důsledky spočívající mimo jiné v zásadním zásahu do státní suverenity členských států. V souvislosti s rozsáhlým výčtem výlučných i konkurujících oblastí působnosti ES pak fakticky dochází ke skryté ztrátě nejdůležitějších atributů svrchovanosti členských států s velkými riziky, aniž by si to občané plně uvědomovali. Velký, i když nepřímý vliv má judikatura ESD rovněž i na samotnou tvorbu nových právních předpisů, což se ve značné míře projevilo právě u nové farmaceutické legislativy přijaté v roce 2004. V souvislosti s neprovedením této legislativy ve stanoveném termínu v ČR pak může být pro farmaceutické firmy důležitá i jedna z dalších zásad, kterou formuloval ESD, a tou je zásada přímého účinku směrnic, která se uplatní za určitých okolností. Tento článek se zabývá některými významnými rozhodnutími ESD, jež mají klíčový dopad na oblast právní regulace léčiv.
Druhy řízení před ESD významné pro farmaceutické právo
Dříve než se budeme věnovat konkrétním oblastem, kde je význam rozhodnutí ESD klíčový, je třeba uvést, že v oblasti farmaceutického práva mají z celé řady druhů základních řízení před ESD význam pouze některá. Nejčastější jsou řízení o předběžné otázce, řízení o porušení Smlouvy a řízení o žalobě na neplatnost.
V řízení o předběžné otázce se na ESD obrací při rozhodování konkrétního případu vnitrostátní soud členského státu. Taková situace nastává obvykle tehdy, kdy v daném případě má soud uplatnit vnitrostátní předpis, a přitom vznikla pochybnost, zda tento předpis není v rozporu s právem ES, resp. pokud má soud v daném případě uplatnit předpis ES, a přitom není jasný význam tohoto předpisu. V tomto případě tedy ESD vždy řeší výklad práva ES a nikdy nerozhoduje věcně daný konkrétní případ. Toto rozhodnutí náleží vnitrostátnímu soudu, který se na ESD obrátil. Jinými slovy, ESD zde autoritativně vykládá, co daný předpis ES znamená. Přitom předmětem řízení nemusí být jen výklad právně závazných předpisů (tedy Smlouvy o založení ES, nařízení, směrnic a rozhodnutí), ale i výklad právně nezávazných doporučení a stanovisek. Ve farmacii je tento druh řízení nesmírně významný, neboť právě v něm ESD formuloval klíčové principy registrace léčivých přípravků s odkazem, paralelních importů, dodatkových ochranných osvědčení a řadu dalších otázek.
V řízení o porušení Smlouvy se s žalobou proti členskému státu na ESD obrací Komise nebo jiný členský stát. Důvodem je názor Komise, resp. jiného členského státu, že žalovaný stát porušil právo ES. Komise tak často činí z podnětu soukromých osob, jak se to stalo v případě podnětů farmaceutických společností k žalobě na porušení Smlouvy v oblasti systému úhrady léčiv. Konkrétním důvodem je nejčastěji neprovedení nebo nesprávné provedení směrnice ve vnitrostátním právu či postup vnitrostátních orgánů v rozporu se Smlouvou o založení ES nebo s nařízením. Před vlastním podáním žaloby probíhají předběžná řízení u Komise (upomínací dopis a odůvodněné stanovisko Komise). V praxi přitom většina řízení končí právě v této předběžné fázi a k ESD se dostane jen menšina případů. Bývá to často i z důvodů politických, protože Komise hledí především na to, zda je politicky „vhodné" určitý členský stát žalovat u ESD, i když se zdá, že porušuje právo ES. I tato praxe podkopává důvěru v nestrannost a spravedlnost při rozhodování orgánů ES. V upomínacím dopise Komise upozorní členský stát na porušení práva ES a vymezí konkrétní skutečnosti, ve kterých porušení spatřuje. Předmětem řízení u ESD mohou být pouze tyto skutečnosti. Členský stát má právo se k těmto skutečnostem vyjádřit. Pokud upomínací dopis není z pohledu Komise úspěšný, vydá odůvodněné stanovisko, v němž určí lhůtu k nápravě. Pokud v dané lhůtě členský stát nereaguje v souladu se stanoviskem Komise, může Komise žalovat členský stát u ESD. V řízení pak ESD rozhoduje, zda členský stát porušil právo ES, anebo ne.
V řízení o žalobě na neplatnost může být napaden u ESD, resp. u Soudu 1. stupně ES pouze právní akt, který vydal orgán ES, nikoli vnitrostátní právní akt. Žalobu zde mohou podat nejen členské státy či orgány ES, ale za určitých okolností i soukromé osoby (např. farmaceutické společnosti). Ty mohou žalovat rozhodnutí orgánů ES, pokud poškozují jejich práva. V oblasti farmaceutického práva jde typicky o žaloby proti rozhodnutí Komise o centralizované registraci léčivého přípravku (resp. o zamítnutí či zrušení registrace) či o designaci orphans nebo jejím zamítnutí, popřípadě proti pokutě udělené Komisí za nedovolenou vertikální dohodu (nedovolené opatření proti paralelnímu importu). ESD, resp. Soud 1. stupně ES zde rozhoduje, zda napadený akt byl vydán v souladu s právem ES a v případě porušení práva tento akt zruší.
Oblasti farmaceutického práva s podstatným vlivem judikatury ESD
Rozhodnutí ESD mají na činnost farmaceutických společností a na trh s léčivy významný vliv, ať již přímý nebo nepřímý, z celé řady důvodů. Mezi oblasti, kde se bez jejich znalosti nelze obejít, patří:
– ‑spory o registrace (např. o registrace s odkazem)
– ‑paralelní importy
– ‑dodatková ochranná osvědčení
– ‑některé otázky vymezení léčivého přípravku a odlišení od jiných výrobků
– ‑kategorizace a úhrady
– ‑otázky hospodářské soutěže (např. zneužití dominantního postavení, vertikální či horizontální dohody atd.).
Tento výčet rozhodně není úplný, i na další záležitosti má dopad rozhodování ESD – lékárníky kupříkladu zajímá zásilkový výdej léčivých přípravků.
Na některé z těchto oblastí se podíváme blíže.
Klíčové případy registrace léčivých přípravků
Úprava podmínek pro vstup léčiv na trh v EHS patří mezi oblasti, které byly regulovány komunitárním právem velmi brzy, poprvé již v roce 1965. Od roku 1965 pak dochází ke stále intenzivnější harmonizaci komunitárního práva v oblasti léčiv. Nejproslulejší rozhodnutí padla později, až v souvislosti s novelizacemi původní směrnice č. 65/65/EHS a velmi často se týkala otázek zkrácené registrace s odkazem, která byla do komunitárního práva zavedena v roce 1986 směrnicí č. 87/21/EHS. Řada těchto rozhodnutí má v současné době spíše historický význam, protože otázky, které řešily, jsou dnes výslovně upraveny předpisy ES. Přesto však znalost právních názorů, z nichž tato ESD vychází, nabízí orientaci v těch záležitostech, které jsou nejasné i z hlediska nových předpisů, působí i dnes problémy a na autoritativní rozhodnutí teprve čekají.
Clin-Midy and Others (1984)
V tomto rozhodnutí ESD vyslovil závěr, že ustanovení směrnice 65/65/EHS upravující kritéria pro zrušení registrace má přímý účinek. Registrace může být zrušena pouze z důvodů ochrany veřejného zdraví výslovně uvedených ve směrnici. Vnitrostátní úřad nemůže zrušit registraci z žádných jiných důvodů, než které stanoví komunitární právo, a to ani v případě, že takovou úpravu obsahuje vnitrostátní právo daného členského státu.
Pierrel SpA and Others (1992)
V souvislosti s prosazením „sunset clause" do nové legislativy ES je přitom určitým paradoxem, že mezi nejstarší rozhodnutí ESD v oblasti podmínek registrace léčiv patří judikát, který ve svém důsledku zabránil právě uplatnění „sunset clause" v Itálii. Podle příslušného ustanovení italského zákona pozbývala platnost registrace přípravku, který nebyl uveden na trh ve lhůtě 18 měsíců od registrace. V rozhodnutí Pierrel SpA and Others vyslovil ESD zásadu, že zrušení nebo pozastavení platnosti registrace léčiva je možné pouze z důvodů stanovených právem ES (směrnicí 65/65/EHS). Členský stát nemůže přijmout žádný předpis, který by omezoval nebo rušil oprávnění uvádět léčivo na trh z jiných důvodů, než stanoví právo ES.
Scotia Pharmaceuticals (1995)
ESD se zde vyslovuje k míře uvážení správních úřadů při posuzování žádostí o registrace, konkrétně dokumentace, kterou může a musí vyžadovat, a jakou dokumentaci při hodnocení může použít. Jinými slovy, do jaké míry je úřad oprávněn posuzovat rozsah dokumentace, při jejímž předložení splnil žadatel podmínky k registraci léčiva. V tomto případě šlo o otázky literární žádosti. Přípravek (Unigam) byl registrován na základě ustanovení o literární žádosti (dobře zavedené léčebné použití – WEU), avšak v této žádosti nebyly uvedeny veškeré požadované literární a vědecké údaje. Příslušný úřad (MCA, resp. Licensing Authority ve Velké Británii) při posuzování literární žádosti, která neobsahovala veškeré údaje, chybějící údaje nepožadoval, neboť vzal v úvahu výsledky i jiných studií (s přípravky Epogam a Efamast) nepředložených v žádosti o registraci přípravku Unigam. ESD došel k závěru, že příslušný úřad nemůže registrovat léčivo na základě literární žádosti, pokud tato žádost neobsahuje detailní odkazy na vědeckou literaturu týkající se veškerých požadovaných údajů a podrobné expertní zprávy splňující veškeré požadavky komunitárního práva.
Generics (1996)
Rozhodnutí tohoto případu představovalo jeden z milníků na cestě registrace léčiv s odkazem, kdy se nedokládají veškeré experimentální údaje, ale zásadní podobnost s již registrovaným přípravkem. ESD se zde totiž vyslovoval nejen ke konkrétnímu výkladu podmínek, za nichž lze registrovat přípravek s odkazem na jiný přípravek (konkrétně šlo o přípravky s obsahem captoprilu, acicloviru a ranitidinu), ale i k samotnému principu takové registrace. Rozhodoval tak o tom, zda registrace s odkazem neznamená porušení zásad ochrany majetkových práv, rovnosti a zákazu diskriminace a zásady proporcionality (přiměřenosti). V případě, kdyby byl některý z těchto principů porušen, ohrozilo by to platnost těch ustanovení směrnice 65/65/EHS novelizované směrnicí 87/21/EHS, která registrace s odkazem umožňovala. Co se týká zásady rovnosti a zákazu diskriminace, tato zásada podle ESD vyžaduje, aby stejné situace nebyly řešeny odlišně, pokud není odlišné řešení takových situací objektivně ospravedlnitelné. ESD konstatoval, že žadatel o registraci nového originálního přípravku, který nemá obdobu v žádném již registrovaném přípravku, musí z důvodů prokázání účinnosti a bezpečnosti přípravku provést všechny potřebné testy. Neexistuje žádný jiný způsob, jak bezpečnost a účinnost přípravku prokázat. Naproti tomu žadatel o registraci přípravku, který je zásadně podobný již registrovanému přípravku, z těchto důvodů dané testy provádět nemusí, není zde jejich objektivní potřeba. Pokud je přípravek zásadně podobný, platí pro něj v plné míře výsledky farmakologických a toxikologických testů a klinických hodnocení provedených s originálním přípravkem. Proto situace obou žadatelů o registraci není stejná, a tak rozdílné řešení situace obou žadatelů neznamená porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace. Co se týče rozporu se zásadou proporcionality, ta podle ESD znamená požadavek, aby použité prostředky byly vhodné a přiměřené s ohledem na zamýšlený cíl a nešly nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. Cílem registračního řízení je prokázat, že léčivý přípravek splňuje požadavky na účinnost a bezpečnost. Splnění těchto požadavků u originálního přípravku je nezbytné prokázat požadovanými testy, jiný, pro žadatele mírnější prostředek neexistuje. Na druhé straně opakování těchto testů u přípravků zásadně podobných není k dosažení zmíněného cíle nutné. Právě možnost vyhnout se těmto testům, pokud nejsou nezbytné z důvodu ochrany zdraví, je cílem zkrácené registrace. Proto podle ESD princip registrace s odkazem nepředstavuje porušení zásady proporcionality. Ohledně zásady ochrany majetkových práv ESD konstatoval, že tato zásada je součástí obecných zásad práva ES, avšak není absolutní, ale je nutno ji vidět ve vztahu k jejímu společenskému účelu. V důsledku toho lze výkon majetkových práv omezit za předpokladu, že tato omezení jsou v souladu s cíli obecného zájmu uznaného ES a nepředstavují nepřiměřený zásah poškozující samotnou podstatu těchto práv. ESD konstatoval, že je zřejmé, že právě ustanovení o době ochrany registračních údajů berou v potaz ochranu majetkových práv držitelů rozhodnutí o registraci originálních přípravků. ESD dospěl k závěru, že tato ustanovení jsou vyvážená a v souladu s veřejným zájmem uznaným ES. Proto nepředstavují porušení zásady ochrany majetkových práv.
V případě Generics dále ESD vymezil kritéria zásadní podobnosti (stejné kvalitativní a kvantitativní složení účinných látek, stejná farmaceutická forma a bioekvivalence, pokud není ve světle vědeckých poznatků zřejmé, že se přípravky významně liší s ohledem na bezpečnost nebo účinnost). Další otázka, kterou zde ESD vyřešil, se týkala počátku plynutí doby ochrany registračních údajů při registraci s odkazem u nové indikace, resp. při novém způsobu použití, nové síle nebo nové lékové formě, které byly schváleny až později po vydání původního (prvního) rozhodnutí o registraci originálního přípravku. ESD tuto otázku rozhodl tak, že i pro tuto novou indikaci, resp. nový způsob použití, novou sílu nebo lékovou formu začíná plynutí doby ochrany registračních dat dnem rozhodnutí o registraci původního přípravku. Jinými slovy: i v případě, že u registrovaného originálního přípravku došlo k rozšíření registrace o nějakou další, novou indikaci, resp. nový způsob použití, novou sílu nebo lékovou formu, pro které nebylo původní rozhodnutí o registraci vydáno, skončí i pro tyto případy doba ochrany registračních údajů (podle tehdejší úpravy 6, resp. 10 let) po nabytí právní moci prvního rozhodnutí o registraci daného přípravku v ES.
Upjohn (1997)
Tento případ má význam z hlediska otázek rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí, která vycházejí z odborného, vysoce specializovaného posouzení skutečností, které jsou vědecké povahy. V tomto případě totiž ESD za prvé řešil otázku, zda komunitární právo požaduje, aby systém soudního přezkumu rozhodnutí zajistil, že např. rozhodnutí o registraci vydané příslušným národním úřadem bude soudem přezkoumatelné nejen po právní stránce, ale také po stránce skutkové. Jinými slovy, zda je soud rozhodující v systému správního soudnictví povinen hodnotit vědecké důkazy, na kterých příslušný úřad založil např. rozhodnutí o zrušení registrace. Šlo o registraci hypnotik s obsahem benzodiazepinů s krátkým biologickým poločasem, jmenovitě s obsahem triazolamu. ESD rozhodl, že právo ES nevyžaduje, aby v rámci systému soudní ochrany byl soud při přezkumu rozhodnutí povinen hodnotit vědecké důkazy, o které se rozhodnutí opírá. Druhou, neméně významnou zásadou, kterou ESD vyslovil, je to, že soud při přezkumu rozhodnutí nemusí vzít v úvahu skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání napadeného rozhodnutí. Dále ESD řešil situaci, kdy se různé státy obrátí na Výbor pro hromadně vyráběné léčivé přípravky (CPMP), který pracuje v rámci EMEA, s žádostí o stanovisko k registraci (resp. ke zrušení registrace) léčiva a CPMP nevydá toto stanovisko v dané lhůtě. ESD rozhodl, že je v souladu s právem ES (jmenovitě se směrnicí 65/65/EHS a směrnicí 75/319/EHS ve znění směrnice 83/570/EHS), pokud po uplynutí lhůty úřady členských zemí vydají rozhodnutí bez toho, aby vyčkaly na stanovisko CPMP.
V této souvislosti je nutno podotknout, že k otázkám povahy a rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí správních úřadů existuje bohatá judikatura ESD a na různé otázky farmaceutického průmyslu lze aplikovat řadu právních názorů, které ESD vyslovil i v jiných případech, které se netýkaly oblasti léčiv.
Novartis (2001)
V tomto případě ESD jednak dále upřesnil koncept zásadní podobnosti a jednak řešil otázku počátku běhu doby ochrany registračních dat v souvislosti s hybridní žádostí o registraci. Otázka zásadní podobnosti zde vznikla s ohledem na stejnou farmaceutickou formu u přípravků obsahujících stejnou léčivou látku (ciclosporin) v perorální lékové formě, která se před podáním smísí s vodným roztokem, přičemž jeden přípravek vytváří makro-emulzi, druhý mikroemulzi a třetí nanodisperzi, což má podstatný vliv na biologickou dostupnost ciclosporinu. Původní přípravek vytvářející makroemulzi (Sandimmun) byl registrován na základě úplných dat. Poté stejný držitel (Sandoz, resp. nyní Novartis) registroval přípravek, vytvářející mikroemulzi (Neoral). Protože se však lišil v biologické dostupnosti (ta byla u mikroemulze vyšší přibližně o 29 %), byl registrován hybridním postupem, kdy byly doloženy studie týkající se rozdílů (studie bezpečnosti). Po uplynutí doby ochrany registračních dat na první přípravek (a rovněž patentové ochrany), avšak ještě před uplynutím doby ochrany registračních dat na druhý přípravek, byla předložena jiným žadatelem žádost o registraci třetího přípravku (SangCya), který se liší od obou předchozích tím, že je ve formě nanodisperze. Žádost byla podána s odkazem na první přípravek, obsahovala však doklady o bioekvivalenci s druhým přípravkem. Studie nutné k hybridní registraci druhého přípravku však nebyly provedeny. Příslušný úřad (MCA, resp. Licensing Authority ve Velké Británii) při posuzování této žádosti využil údaje z hybridní registrace druhého přípravku ještě před uplynutím doby exkluzivity u tohoto přípravku, což bylo napadeno u vnitrostátního soudu, a ten se nakonec obrátil na ESD. ESD zde vyslovil zásadu, že při registraci přípravku C s odkazem na přípravek A, u kterého uplynula doba ochrany registračních dat, může být využito údajů o přípravku B, u něhož neuplynula doba ochrany registračních dat, pokud přípravek B byl registrován na základě hybridního postupu s odkazem na přípravek A. Tyto údaje jsou nezbytné pro udělení registrace a byly předloženy k průkazu, že přípravek B s vyšší biologickou dostupností než přípravek A je při podávání ve stejné dávce bezpečný. Jinými slovy, doba ochrany se vztahuje k prvnímu přípravku, ale k registraci lze využít údaje od druhého přípravku, který byl registrován hybridně. Využití těchto údajů není dle ESD porušením zákazu diskriminace. Pokud jde o koncept zásadní podobnosti, ESD rozhodl, že požadavek zásadní podobnosti není splněn v případě, že přípravky nejsou bioekvivalentní. ESD dále konstatoval, že při posuzování požadavku stejné farmaceutické formy je nutno vzít v úvahu formu, ve které je přípravek prezentován a podáván, včetně fyzikální formy. Přípravky, které jsou ve formě roztoku a před podáním se smísí a vytvářejí makroemulzi, mikroemulzi a nanodisperzi, mají stejnou farmaceutickou formu za předpokladu, že jejich rozdíly při podání nemají zásadní význam z vědeckého hlediska.
AstraZeneca (2001)
ESD se v tomto případě vyjádřil ke statutu registrace referenčního (originálního) přípravku, na který je v žádosti odkazováno. Svým rozhodnutím podstatně omezil možnosti výrobců originálních léčiv zabránit registraci léčiv zásadně podobných tím, že zruší registraci svého přípravku. První přípravek s danou léčivou látkou (omeprazol) byl v ES registrován ve formě tobolek, později byl registrován stejným držitelem (AstraZeneca) přípravek bioekvivalentní, avšak v jiné lékové formě (tablety). Po uplynutí doby ochrany registračních dat na první přípravek, avšak ještě před uplynutím doby ochrany registračních dat na druhý přípravek, byla předložena jiným žadatelem (Generics) žádost o registraci třetího přípravku, který byl ve stejné formě jako přípravek první (tobolky) a odkazovala se na něj. Držitel proto zrušil registraci tohoto prvního přípravku. Příslušný úřad (L´gemiddelstyrelsen v Dánsku) však přesto třetí přípravek registroval, což AstraZeneca napadla s argumentem, že originální přípravek, na který bylo odkazováno, nebyl v době vydání rozhodnutí generického přípravku již registrován. ESD zde rozhodl, že ke splnění podmínek komunitárního práva je nutné a dostatečné, když referenční (originální) přípravek je registrován v daném státě, kde se žádá o registraci generického přípravku, v okamžiku podání žádosti o registraci generického přípravku. Jinými slovy, pokud nejde o zrušení registrace z důvodu bezpečnosti, nemohl již po podání žádosti o registraci generického přípravku originátor zabránit jeho registraci tím, že registraci referenčního přípravku zrušil.
Eli Lilly (2003)
ESD zde rozhodoval otázku registrace s odkazem v případě line-extension a tento případ je v některých aspektech podobný již zmíněným případům Novartis a AstraZeneca. První přípravek (Prozac) s danou léčivou látkou (fluoxetin) byl registrován ve formě tobolek. Stejný držitel (Eli Lilly) později registroval hybridním zkráceným postupem s odkazem na první přípravek svůj druhý přípravek ve formě roztoku (přičemž přípravky nesplňovaly tehdy platné požadavky zásadní podobnosti, proto byly předloženy doplňující údaje o bioekvivalenci). Později jiný žadatel (APS) podal žádost o registraci fluoxetinu ve formě roztoku s odkazem na druhý přípravek (ve formě roztoku) s tím, že za datum první registrace referenčního přípravku uvedl datum registrace prvního přípravku (ve formě tobolek), a přitom nepoužil hybridní zkrácený postup. Příslušný úřad (MCA, resp. Licensing Authority ve Velké Británii) žádost zamítl s tím, že neuplynula doba ochrany dat u druhého přípravku. Vyzval proto žadatele k hybridnímu zkrácenému postupu, což APS napadla u soudu a ten se nakonec obrátil na ESD. ESD v této věci rozhodl, že žádost o registraci přípravku C může být podána na základě ustanovení o registraci s odkazem, pokud tato žádost směřuje k prokázání, že přípravek C je v zásadě podobný přípravku B, v případě, že přípravek B představuje novou lékovou formu přípravku A a přípravek A byl (na rozdíl od přípravku B) zaregistrován v rámci ES po dobu ochrany (exkluzivity) registračních dat. Opět je tak v jiné situaci vyslovena zásada, že doba ochrany se vztahuje k prvnímu přípravku, ale k registraci lze využít údaje od druhého přípravku, který byl registrován hybridně.
SmithKline Beecham (2003)
V tomto rozhodnutí šlo o registraci s odkazem na referenční přípravek, který má stejnou účinnou látku (paroxetin), ale v jiné soli (hydrochlorid, resp. mesylát). Při registraci byl využit hybridní zkrácený postup, přičemž byl předložen výběr z výsledků farmakologických a toxikologických zkoušek provedených na zvířatech a doklad o bioekvivalenci, nikoli však klinické studie. ESD rozhodl, že lze použít registraci s odkazem na referenční přípravek obsahuje-li stejnou účinnou část molekuly, ale ve formě jiné soli. Na podporu žádosti s odkazem může žadatel z vlastního podnětu nebo na žádost příslušného úřadu členského státu předložit doplňující dokumentaci ve formě některých farmakologických nebo toxikologických zkoušek nebo klinických hodnocení, aby prokázal, že jeho léčivý přípravek je v zásadě podobný referenčnímu léčivému přípravku.
HLH Warenvertriebs GmbH, Orthica BV (2003)
V těchto spojených případech ESD řešil primárně otázky z oblasti potravinového práva, nicméně vyslovil i některé zásady související s registracemi léčiv. Pokud jde o rozlišení mezi léčivy a potravinami, musí podle ESD příslušné úřady při klasifikaci výrobku jako léčivého přípravku, nebo potraviny vzít v úvahu všechny vlastnosti výrobku zjištěné jak v jeho původním stavu, tak po jeho rekonstituci do konečné formy. Na výrobek, který splňuje jak podmínky pro potraviny, tak pro léčivé přípravky, se použijí pouze zvláštní ustanovení práva ES týkající se léčivých přípravků. Při rozhodování přísluší členským státům posoudit farmakologické vlastnosti výrobku, potenciální účinky výrobku (zda může být podáván lidem za účelem stanovení lékařské diagnózy nebo k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí) a samostatným faktorem je rovněž bezpečnost konkrétního léčivého přípravku. Pojem bezpečné nejvyšší množství (uvedený v čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2002/46/ES) nemá pro účely provedení rozlišení mezi léčivými přípravky a potravinami význam. Poměrně důležitou zásadou vyslovenou ESD je to, že výrobek, který je léčivým přípravkem ve smyslu směrnice 2001/83/ES, může být dovezen do jiného členského státu pouze prostřednictvím registrace udělené v souladu s ustanoveními této směrnice, a to i když je legálně prodáván v jiném členském státě jako potravina.